Koncem loňského ruku jsem četla nejnovější knihu Davida
Zábranského „O jednom raňování života“. V ní se dost upřímně věnuje, tehdy
ještě poměrně aktuálnímu tématu nákazy covidu, útočí, byť nejmenovaně, na
konkrétní politiky, jejich strany a média, která šla poměrně snadno rozklíčovat
v případě, že člověk není ignorant a trošku vnímá svět kolem sebe a lidi,
kteří mu vládnou nebo se o to alespoň snaží. Celou dobu, co jsem tu knížku
četla, mi v hlavě blikala a pak už jenom ostře svítila červená kontrolka,
která se pořád nějak hlásí o slovo a přináší pro mě poměrně důležitý otázky.
David Zábranský tam totiž dost ostře – což je u jeho tvorby a vystupování poměrně
běžný jev – reaguje na to, jak nejrůznější situace, postoje, historické i
současné události vnímáme a jak moc jsme ovlivněni právě médii, která si ovšem
informace, jež nám přináší, často upracuje podle sebe, zkresluje, ubírá jim na důvěryhodnosti
a spíš se snaží maximálně působit na naše city a vnímání, než na to, jak moc
pravdivě nám dané informace přináší.
„Dělali jsme si o té zemi iluze. Dělali jsme, že nevíme, co znamená „Made in PRC“. Když už na některém výrobku stálo „Made in China“ stálo to miniaturními písmeny někde v růžku či záhybu. O něco sofistikovanější metodou bylo nechat zemi původu zaniknout v marketingové mlze, jako to udělal třeba Apple a podobné firmy. Holý konzument pod náporem jejich firemních řečí a reklamních obrázků v časopisech začínal mít dojem, že Čína, kde se vyrobil jeho nový telefon, byla nějaká jiná Čína, lepší Čína, Čína v uvozovkách nebo Čína v Americe. … Jakmile se prokázalo, že iPhone nevyrobilo dítě, pak tento telefon jako by nebyl vyroben v Číně, jaksi nemohl být vyroben v Číně, a hotovo. … Ukázalo se, že jsme o této vůbec nic nevěděli. O té strašné zemi…Dokonce ani ti, kdo tam pravidelně jezdili, neměli tušení.“ (David Zábranský, O jednom zachraňování života, str. 78-79) – poznámka: o tom nevědomí o vlastní zemi, případně o zemích ostatních, protože to spolu souvisí, ať se nám to líbí nebo ne, bych se ráda rozepsala jindy, takže pokud k tomu něco máte, určitě budu ráda za podněty.
Člověk si v dnešní době skutečně musí dávat neskutečný pozor na to, komu a čemu se rozhodne věřit, což není zrovna jednoduchý úkol. Spousta médií se totiž od pravdivých a nějak hodnotných informací odklání a přináší spíš bulvární a nepřesvědčivé zprávy, které jsou sice líbivé, ovšem člověku do života a informační kvality nepřináší dohromady nic. Janě..nikdo nám dohromady žádné informace nezatajuje, – i když i tom by se dalo polemizovat, protože ani tohle není stoprocentně pravdivý výrok – nežijeme ve světě desinformací, – nebo alespoň ne tak silně jako lidé v Rusku nebo Severní Korei, kde je tohle vyloženě politická manipulace s lidma (ale ruku na srdce, tam je těch sociálních, společenských, kulturních a životních problémů tolik, že tohle už je asi to nejmenší) – ale ani tak nemůžeme říct, že tu máme jen důvěryhodná média a informační zdroje, které by byly aspoň trochu seriózní – osobně bych si takový zprávy na Nově nebo Primě nepustila ani kdyby to byly poslední televizní zprávy jaký by nám zbyly (a to nevím, co by se u nás muselo stát aby nám zbyly jen tyhle dvě zpravodajský stanice.
Z malých a ne úplně podstatných kauz se často stává nafouknutá bublina, která člověka spíš vyděsí nebo ho uvádí v omyl, případně zmatek, protože vlastně neví, jak si to, co je mu předkládáno přebrat a jak to dál interpretovat. K čemuž nepřispívá ani to, že se ani na našich školách na něco takovýho moc nedbá, což považuju za dost velký mínus českýho školství. V tomhle směru musím říct, že jsem fakt ráda za to, jakou střední jsem studovala – a i když je pravda, že měla nějaký mouchy, jako vždycky všechno, rozhodně mi předala to, co mi předat měla a co jsem od ní čekala.
Kdo mě sleduje jen tady a neví, mám vystudovanou střední knihovnickou školu, konkrétně obor Knihovnické a informační systémy a služby, kde se kromě knihovnictví kladl hodně velkej důraz právě i na získávání, reflektování, ověřování a poskytování informací. V podstatě šlo to, dokázat rozpoznat, co je a co není důvěryhodný zdroj informací, člověk si tak nějak vštípil několikrát a na různých zdrojích informace a jejich pravdivost ověřovat atd. Jasně, ten obor na to byl směrovanej, byl to jeden z pilířů, na kterým stál, – a na kterým ostatně stojí i ta práce ať už člověk dělá knihovníka nebo přímo informačního pracovníka – ale vůbec bych se nebála toho zařadit něco takovýho do běžných osnov třeba v rámci občanky. Protože co si budem, tohle je něco, s čím se člověk bude setkávat celej život, co ho bude vždycky ovlivňovat, formovat a co bude utvářet jeho názory a postoje. Takže by bylo super, kdyby si ze školy člověk odnesl skutečně nějakou kvalitní dovednost, která mu do života skutečně k něčemu bude, což se třeba o výpočtu obvodů a obsahů nejrůznějších těles říct úplně nedá – pokud se samozřejmě nerozhodnete studovat Matfyz nebo něco podobnýho.
Zkrátka a dobře, znalost a schopnost rozlišit kvalitní podávání informací od těch bulvárních a zavádějících by mělo patři k základním znalostem a dovednostem člověka. Protože na tom stojí všechno – to jak se staví k větším či menším sociálním problémům, to koho se rozhodne volit a důvody tohoto rozhodnutí, jaké zastává názory a postoje ohledně kultury, politiky, společnosti atd. atd. Na týhle znalosti prostě stojí lidstvo. Momentálně nestojí úplně pevně a dost v mnoha ohledech kulhá, případně se vyloženě plazí, ale určitě jsme na dobré cestě ke zlepšení. Minimálně bych tomu ráda věřila, protože pokud se v téhle oblasti lidskýho vědění a chápání něco zásadně nezmění a člověk, který tvoří dav nezačne prahnout po kvalitě a pravdě, na světě to nikdy lepší nebude.
Komentáře
Okomentovat