Vděčná

 

Pro dnešní den něco…dejme tomu jiného. A malé upřesnění věcí. Já nejsem člověk, který si potrpí na seberozvojovou literaturu nebo knížky typu Čtyři dohody a tak. Sama se sebou mám, aspoň doufám, takovýhle věci poměrně vyřešený, znám svoje vnitřní démony, – o nich zas někdy jindy – myšlenky a duševní bordely a nějak je přijímám a celkem obstojně s nima umím zacházet. A to se nechci chvástat ono to dalo strašně práce, – možná víc, než byste mohli myslet a víc, než bych si sama připustila – navíc jsou pořád dny, kdy mě to celé ovládne a ty dveře do mojí třináctý komnaty se vyloženě rozletí dokořán. Takže ani rčení, že to mám zmáknutý, není stoprocentní. Leč v životě není stoprocentního – snad kromě smrti – nic, takže… To všechno jsou věci, které tu časem otevřu, protože se mi to zdá důležitý. Dneska ovšem trošku z jinýho soudku, čímž se dostávám k tomu, proč sem začala s tou „pomoz si sám literaturou“.

Není to tak dávno, co jsem narazila na projekt ČESKÁ VDĚČNOST, který spojuje lidi, umění a zároveň vás trošku přiměje přemýšlet nad sebou, nad životem, který žijete, nad rozhodnutími, která denně děláme. A jak už název vypovídá, je to celé o vděku. Jak to celé funguje se dozvíte na stránkách projektu, pokud vás to zajímá, ale ve zkratce jde o to se zamyslet nad tím, za co jste vděční, hodit to na papír jakoukoli formou – nebo klidně i formou videa, hudby nebo podobně – a stát se tak součástí projektu a chystané výstavy. A protože jsem nedávno našla svůj vlastní text, který jsem tam před lety posílala, říkala jsem si, že vložit ho sem, je vlastně z mnoha důvodů celkem na místě