O lidech, prohřežcích a věcech, které se neodpouští

Říká se, že každý člověk by měl dostat šanci na to, aby se stal lepším. Aby se polepšil, dal si život do pořádku, pracoval na svých případných nedostatcích. A něco na tom je, i když…i když ani tuhle příležitost by neměl mít neustále, neměla b být úplnou samozřejmostí a hlavně, neměl by mít možnost několikerého opakování a dalších a dalších příležitostí. Pokud by tomu tak bylo, stala by se z téhle výjimečnosti, dárku, který mu poskytnou jeho nejbližší, něčím běžným, něčím, s čím se automaticky počítá při dalším a dalším selhání nebo zaškobrtnutím. Je pravda, že hodně záleží na situaci                       a případných prohřešcích, – a taky na případné trpělivosti přátel, rodiny nebo partnerů – ale jsou zhruba tři případy, – aspoň jak já to vidím – kdy si člověk druhou šanci zkrátka a dobře nezaslouží. Nikdy, za žádných okolností.

Prvním z těchto případů je v každém případě nevěra. Ta se zkrátka neodpouští a čísi výrok „Kdo podvede jednou, bude podvádět vždycky“ beru jako silně pravdivý. Tohle je ale téma, které bych ráda otevřela jindy a podrobněji, protože sisale ještě píšete o pokračování tématu o toxických vztazích, což je určitě věc, které se tu budu věnovat, jak jsem slíbila. Teď ale k tomu, čemu bych se ráda věnovala dnes. Druhou, třetí a další xtou šanci si nezaslouží závisláci – feťáci, alkoholici, gambleři a další. Druhou ani další xtou šanci si momentálně nezaslouží moje matka, žena, která mi dala život, která mi měla být vzorem, rádcem, přítelem, tím nejbližším člověkem. Člověk, kterým ovšem momentálně opovrhuji víc, než kýmkoli jiným. Člověk, a řekla bych, že tohle označení, je pro ni až moc hodnotným, který dal přednost chlastu před dětmi, manželstvím, rodinou…

Nerada bych aby to vypadalo, že jsem nad ní zlomila hůl okamžitě. Ale po dost dlouhý době – a bavíme se tu v řádu let, ne-li dokonce desítek let, přeci jen už mi táhne na třicet – jsem začal být zkrátka unavená jejími věčnými sliby, obhajováním se, káním a slzami, které stejně nebyly upřímné. Začala jsem být unavená z ustavičných telefonátů od známých, kteří mne v dobré víře a úmyslu informovali     o tom, že zrovna teď sedí uprostřed přechodu na nádraží a je tak pod parou, že nedokáže sama vstát      a blokuje tak dopravu – v jednu odpoledne. Přestalo mě bavit i to, jak za mnou v těhle stavech chodila do práce, volala mi atd. Ono to totiž fakt není nic příjemnýho, když se takhle chová vás vlastní rodič. Určitě všichni znáte ten pocit znechucení při pohledu na opilce na ulici nebo někde v baru – zvlášť, pokud jde o ženskou, tam je to ještě nějak hnusnější, než když je to chlap – a to nejde o vašeho rodiče, po kterým navíc jako dítě nebo huberťák uklízíte. To je zkrátka něco, čeho by žádný dítě nemělo být nikdy vstavený. A tak jsem nad ní v jednu chvíli zlomila hůl a definitivně ji vyškrtla ze svýho života.        A nikdo mi to nemůže mít za zlý – i když je pravda, že i to se stalo, ale nevidím zkrátka důvod, proč si nechat život zasírat takhle zytečným člověkem, který dal přednost chlastu před vším ostatním.

Tyhle věci jsou zkrátka volbou každýho, každýmu se může stát, že do toho zahučí ani neví jak, – taky se mi v jedný chvíli stalo a nebyla prdel se z toho vylízat, ale právě proto, že jsem kolem sebe měla lidi, na kterých mi záleželo, jsem se z toho vybabrala – ale je třeba se mít čeho držet, mít motivaci toho nechat, vzepřít se a vzdát se závislosti aby člověk neztratil ty, na kterých m záleží. A pokud se rozhodne pro opak a nedokáže se chlastu nebo drog vzdát a nadsadí je před všechno a všechny, nemůže očekávat, že mu jeho blízcí zůstanou po boku. Po letech jsem tuhle šanci dala tamtý paní znovu – v lednu, kdy každý bilancuje s loňským rokem a snaží se do toho nového vkročit šťastnější nohou a s lepšími rozhodnutími a ona se rozhodla nastoupit na léčení.

No…nevydrželo jí to. Nedá se říct, že bych to nečekala, že bych jí věřila na 100%, ale přeci jen jsem si říkala, – a Martin byl ten, kdo mě o tomhle přesvědčil a nějak se k tomu stavěl pozitivněji než já – že jestli to zvládne a fakt už k tomu ani nečuchne, můžeme začít pracovat na nějakým zlepšení a obnovení našeho vztahu. Ale potom, co střízlivá po propuštění vydržela zhruba den a aktuálně se dostala do stavu, kdy vypije i hnusnou alpu jenom proto, aby si dopřála ten požitek z opileckýho stavu – protože po všech těch letech prostě nezná nic jinýho – už vážně nemám zájem. Snaha tu byla – pozdě, ale přeci – a bylo fajn ji v tom podpořit, ale…podruhý už to neudělám. A to z jednoho prostýho důvodu. Moje důvěra její osobou už byla zrazená tolikrát, že to po miliontý už odmítám absolvovat. Vybrala si sama    a já jí momentálně přeju jedno jediný… Upřímně a zcela otevřeně, takovejhle člověk, kterej je navíc v opileckých stavech vysoce agresivní a dopustil se takových obludností na svých dětech, že je to až k neuvěření, si nezaslouží dýchat se mnou stejný vzduch – nezaslouží si dýchat žádnej vzduch a až zmizí nadobro, nebudu jediná, komu se maximálně uleví.

Je mi jasný, že se tu najdou tací, kteří tenhle postoj asi úplně nepochopí, – protože mají jiný názor nebo jim chybí tahle zkušenost, kterou bych ovšem nikomu nepřála – ale zároveň si myslím, že tu najde  i někdo, kdo tuhle zkušenost má. Proto vlastně takhle otevřený články píšu. Abyste věděli, že v tom nejste sami, že je nás víc a že je z toho cesta ven. Protože není naše povinnost se takové lidi starat a věnovat jim náš čas          a energii.

Není naší povinností být s nimi v kontaktu, není naší povinností zvát je na rodinné oslavy, představovat je našim partnerům, sdílet s nimi radost z našich úspěchů, dětí nebo velkých a zásadních životních etap. Nic z toho nemusíme/nemusíte. A pokud takového člověka dostatečně nezmotivuje ztráta vaší přítomnosti a důvěry, nezaslouží si vás. Jasně, je to těžký, je těžký ten radikální řez udělat     a nadobro takového člověka vyříznout ze života, zvlášť v případě vašeho rodiče, ale pokud máme být v životě šťastní, je to krok, který je – s největší pravděpodobní  - v jisté chvíli udělat. Protože jinak vás to všechno sežere.