Mříže vězení jsou opět otevřeny //Hororový román Ondřeje Zlesáka vypouští zlo mezi lidi//

Hororových románů z per českých autorů je stále jako šafránu. Alespoň pokud budeme brát v úvahu i zahraniční trh. Mezi milovníky tohoto žánru se navíc objevuje názor, že hororová literatura ani zdaleka nesplňuje jejich požadavky a nedokáže se rovnat těm filmovým. Samozřejmě to není případ všech čtenářů, ale čas od času se přeci jen takový názor objeví, což je opravdu škoda. Ono v českém hororu máme totiž hodně z čeho vybírat. Jasně, jsou tu autoři, kteří se věnují spíš mainstreamovému a dejme tomu brakovějšímu hororu, ale je i dost takových, kteří dokážou přinést velmi poutavý, atmosférický a děsuplný příběh, který uspokojí i náročnější čtenáře tohohle žánru. Jen je třeba dát takovým autorům šanci a nepřehlížet je, neupozaďovat je oproti těm zahraničním. Protože i když se říká, že u sousedů je tráva zelenější a ovoce šťavnatější pořád je to nejlepší to, co máme doma. A to neplatí jen pro knihy.

Nemůžu říct, že bych byla nějaký extra fanoušek hororů, ale čas od času na nějaký dostanu chuť. Je fakt, že tyhle moje nálady přichází hlavně na podzim, za což dost možná může počasí, které hororový atmosféře přeje. Faktem je, že občas nějakým hororem neopovrhnu, ale když už mám nad takovou knihou trávit čas, mám na ní celkem specifický požadavky – a jo, teď mi došlo, že tím pádem tvořím jednu z mnoha škatulek hororových fanoušků, kterých je celá řada. No nic no…teď k těm požadavkům, protože moje čtenářský srdce fakt neuspokojí jen tak něco. Nemám ráda nějaký extra strašácký, krvavý, uspěchaný příběhy, který hrají jenom na efekt, snaží se čtenáře jen zhnusit místo, abych byla tak vyděšená, že se budu bát zhasnout lampičku, postrádají hloubku, psychologii, nemají nějaký zvláštní přesah ani zajímavej nápad. S takovou knihou fakt odmítám trávit svůj čas. Já se chci bát, chci se bát o hrdiny, mám radši nějaký plíživý zlo, než démona zavřenýho ve skříni, který hází s nábytkem a okusuje hlavním protagonistům nohy, hlavy nebo jim zarývá drápy do břicha.

A je celkem s podivem, že jsem za poslední měsíc četla dva opravdu dobré horory, které se mi dost líbily – a jo, vím, že není podzim, ale nějak se to prostě sešlo a mě se chtělo si něco takovýho přečíst. Prvním z nich byl Les od Janen Hlubka, který je už několikátou v řadě hororů, který tenhle sympaťák napsal – dokonce jsme o něm měli i společný stream, kde jsme o téhle knize mluvili. Druhou knihou byla prvotina Ondřeje Zlesáka, kterého mi představila moje bývalá spolužačka ze střední s názvem Vězení. A právě o téhle knížce bych vám něco ráda povykládala.

Do čtení jakékoli prvotiny se vždycky pouštím s jistým despektem. Ono je to vždycky nějak lepší, než mít přehnaně velká očekávání – ale to platí dohromady o každé knížce, s jejímž autorem se má člověk teprve seznámit. Ale u těch prvotin je to všechno takový nějaký ošemetnější, mám dojem. Vězení je každopádně přesně tím hororem, který mám ráda – a i když je pravda, že se mi dostal do rukou rukopis, kterému chyběla finální redaktorská práce, na které se momentálně pracuje, což mi celkový dojem malilinko kazilo, hrozně pěkně se četl a dokázal mne vtáhnout do děje. Pokud má člověk v tomhle žánru trošku načteno určitě si všimne prvků a motivů, který už byly kdysi kdesi použity, ale ruku na srdce…v dnešní době se jen těžko vymýšlí něco novýho, originálního a neokoukanýho. Záleží ovšem na tom, jak se tím autor porve, jak vše zpracuje a jaký příběh se nám rozhodne naservírovat. A Odřej Zlesák servíruje každou scénu pomalu a zvolna jako číšník to nejchutnější menu, které si lze z jídelního lístku objednat.

Vězení přináší krásný příběh dětského přátelství, které je tím nejčistším, – snad kromě první dětské lásky – co může člověka v životě potkat. Hlavními hrdiny jsou, jak už jsem řekla, děti, kterým právě začínají letní prázdniny. Těší se na společně strávený čas, stanování, koupání…a jednu velkou letní bojovku, kterou si chystají každý rok. Vlastně to celý vypadá na dost poklidný léto, který zná ze školních let asi každý z nás. Jenže… Jenže jejich městečko, které se nachází kdesi v Novém Mexiku – a i když je fiktivní, je tak parádně popsaný, že máte pocit, že už jste v něm někdy byli nebo ho minimálně odněkud znáte – má odvěký tajemství a poměrně vážný problém s čímsi, co se vymyká veškerý lidský představivosti a chápání. A právě tahle síla, mocnost, temnota nebo jak tomu budete chtít říkat, se vlivem jistých okolností, který si s dovolením nechám pro sebe, ať jste překvapený, po letech zase probouzí a začíná…opět řádit? Každopádně právě tohle zlo ukryté kdesi ve zdech domů, v ovzduší, v lidech nabírá na síle a čím víc, jsou následky jeho, řekněme chování nebo působení, řešeny, tím víc nabývá na intenzitě a tím větší sílu získává.

Jestli se ptáte, jakou roli v tom všem hrají Ben, Carl, Roy a Dursy, se kterými se setkáváme hned na začátku, tak věste, že tu úplně nejdůležitější. Tihle čtyři jsou totiž dost podivná a nesourodá parta, která drží pospolu hlavně proto, že tak úplně nezapadají – z mnoha různých důvodů – mezi ostatní děti. Jsou to takoví ztracenci, pro někoho podivíni a pro mnohé i terče šikany , kteří si tak nějak zbyli. Jestli jste fanoušky knih Stephena Kinga nebo jste aspoň viděli jeho nejslavnější román To jakožto filmovou adaptaci, – pokud ne, tak rozhodně doporučuju starší filmovou verzi, která je mnohem věrnější a atmosféričtější, než ta novější, kterou považuju za filmový škvár, jehož režisér by se měl Kingovi omluvit za zprznění jeho díla – určitě vám v tuhle chvíli neunikl motiv, který je nám všem znalcům znám právě z Kingova veledíla To. Jo, tu podobnost tu máme, jistou inspiraci autorovi upřít nelze, ale rozhodně nemůžeme mluvit o jakémsi vykradení nebo dokonce přepsání již zmíněného románu. Ondřej Zlesák si sice, řekněme vypůjčil, některé motivy, ale zpracovává je po svém a jak s hrdiny, tak i se čtenáři si pohrává tak fikaně, že mu originalitu zpracování nelze upřít.

Vězení není úplně tenkou knížkou, – má něco kolem čtyř set stránek, což je za mě osobně na prvotinu, která má mít navíc pokračování velice ambiciózní a odvážný krok – která ovšem krásně plyne, děj se vyvíjí po jasně dané lince, zbytečně a nelogicky neodbíhá…navíc splňuje přesně to, co od dobrého hororu – ať už literárního nebo filmového očekávám, což je pro něj obrovské plus. Jasně, je to horor, takže o nějaký drastický, dramatický a děsivý scény tu není nouze, ale není to prvoplánový kýč – to je něco, co opravdu, opravdu nesnáším. Spousta čtenářů si určitě při čtení může říct, že se tam dost dlouho – i když, co je dost dlouho, je dost subjektivní názor, který závisí na úhlu vnímání každého čtenáře – nic neděje, což se vám tak může jevit v případě, že čekáte rychle plynoucí děj, jednu akci za druhou, potoky krve a tak. Ovšem ti, kdo si potrpí spíš na detailní vykreslení atmosféry, pomalu budovaný strach ve čtenáři i v hrdinech, plíživost a hrůzu, která není jasně daná a popsaná a nepřímo definované zlo, které nemá jasnou tvář a jen tak nějak tuší jeho podstatu, si v tomhle románu rozhodně přijdou na své.

Takže…pokud máte rádi horory a zatím nemáte úplně představu, co budete číst na podzim, tak zkuste zabrousit na Pointu, kde je Vězení právě teď – se spoustou bonusů – v předprodeji. Já si moc vážím toho, že jsem si ho díky svojí práci mohla přečíst už takhle dopředu a s čistým svědomím a nadšením vám ho všema deseti doporučit. Je to vážně moc dobře napsaný příběh, který vás upoutá a nedovolí vám odejít. Asi nebudete mít vyloženě problém usnout, ale v každém případě si tenhle horor užijete na maximum. Budete se bát, budete napnutý jak kšandy a garantuju vám, že nudit se taky nebudete. A co víc si od knížky přát, ne? S Ondřejem vás tady na blogu navíc brzy čeká i rozhovor, kde se v ději i jeho psaní popatláme trošku víc a kde, možná, prozradí něco z toho, co jsem vám já neřekla.