Démon alkohol aneb máme doma alkoholika

Svět je hrozně zvláštní prostor. A jestli existuje nějaká síla, která ho pohání a která nám nahání a staví věci do cesty, pak má ultra skvělej smysl pro humor. Nedávno se mi v rámci mojí práce dostala do rukou knížka o alkoholismu. Což by nebylo zas tak podivný, kdybych si tohle téma, ve svým životě, neřešila celej život. Kdybych se celej život nebála dát si čtvrtý nebo pátý pivo. Kdyby se mi nezvedal žaludek pokaždý, když vidím někoho úplně na mol, pochcanej a poblitej, jak se válí někde po zemi. Vodku nemůžu ani cejtit – no spíš vidět, protože vodka není cítit – a jakmile někdo začne otáčet panáky dám si maximálně dva a to ještě nějaký slabý jablíčko nebo něco podobnýho. A to všechno kvůli jednomu jedinýmu člověku. Kvůli mojí matce, kterou si dohromady střízlivou neopatuju – a to mi příští rok bude třicet. Takže fakt, že sem teď měla možnost si přečíst knížku o něčem, co je mi tak dobře známo beru jako hříčku osudu – protože pevně doufám, že ta pani, která si říká moje matka a která momentálně vychlastá i blbou alpu, brzo zdechne. Soucitu se ode mě už opravdu nedočká. V každém případě mě tenhle text, který je momentálně v předprodeji na Pointě poměrně slušně inspiroval a řekla jsem si, že by bylo možná fajn vám zpřístupnit nějaký ukázky a trošku je reflektovat s mojí vlastní zkušeností. Protože co si budem…tohle téma je pořád drobet tabu.

Abych pravdu řekla, tak nemám absolutně potuchu, kdy to všechno začalo. Prostě to asi takhle nějak vždycky bylo no… Ale je pravda, že jako dítě člověk buď spoustu věcí úplně nevnímá, nebo mu až zas tak nepřijdou, kdežto jako dospělí už máte vnímání věcí trošku jinačí. Taky je pravda, že si z dětství nikdo moc věcí nepamatuje a nějaký pořádný vzpomínky si utvoříme až později – díky bohu za tuhle schopnost v tom je mozek fakt totálně fantastickej orgán. Pamatuju si až okamžiky, kdy jsem nacházela lahve od vína – který časem nahradily krabice od lacinějšího vinného pitiva – nebo vodky, sbírala ji ze země, přikrývala a dávala jí na hlavu mokrou utěrku. I tak si toho ovšem pamatuju víc, než bych chtěla. Na světě jsou totiž – aspoň co si tak myslím – dva tipy alkáčů. Takový ti fajn veselý, který si zpívaj, tancujou a uměj na nějaký párty udělat vlastně celkem slušnou zábavu. Ti, co bez chlastu sice nedokážou úplně žít, ale aspoň je s nima sranda a nechovají se k ostatním jako k méněcennýmu póvlu, protože ani jediní jsou ti dokonalí a bezchybní.

„Myslíte teď na někoho, kdo tancuje každých čtrnáct dní na stole, pořádá nejlepší večírky, vypráví vtipy a zapaluje oheň benzínem tryskajícím z jeho úst. Tak ten se z toho pravděpodobně do třiceti vyhrabe, nebo aspoň bude normálně fungovat v práci.“

Jo a pak je tu přesně tenhle druhej typ alkáčů – nespokojený, zamindrákovaný osoby, který mají věčně pocit, že jsou nedoceňovaný, že je všichni okolo nich táhnou ke dnu, že spolkli všechnu moudrost světa, ale nikdo jejich neopakovatelnost nedokáže ocenit. Jsou obklopeni burany, idioty a nevzdělanci, kteří jim nesahají ani po kotníky. Kopou kolem sebe, mají agresivní a násilnický sklony a neváhají ublížit svým blízkým – a to jak psychicky nejrůznějším ponižováním a urážkami, tak i fyzicky, protože takový člověk se toho fakt nebojí a navíc má ve stavu opilosti fakt extra sílu, často větší, než má za střízliva. A tak ve své neopakovatelnosti chlastají aby se vyrovnali s vlastní jedinečností a s tím, že je nikdo neopěvuje a nevynáší do nebes.

A teď krátká kvízová otázka. Schválně… Do který z těhle dvou skupin patří moje matka? (odpověď se dozvíte na konci pořadu, tak nepřepínejte)

„To si nemůžete nechat pro sebe. Proč se mě Jára, ptá, jak mi je?“ „Mami, Jára tě vez ožralou z práce minulej tejden. Zastavoval ti, aby ses mohla vyzvracet.“ „To ale nebylo z alkoholu, byla jsem udřená!“ „ A tomu šéfovi jsi taky nemusela říkat, že piju, v tom klubu se slaví každej den, chlast teče proudem!“ „Mami, ten šéf volal, že si pro tebe máme přijet, že ležíš před klubem.“ … „A pani v krámě jak se na mě dívá, proč si jí říkala, že mám ňákej problém!“ „Já jí to neříkala, já jsem jí jen poprosila, ať ti neprodává alkohol! A ona říkala, že nemůže a že si zákazník a že ti ty dva litry vína každej den musí prodat!“ … „A tvůj manžel, musí to vědět i von …?!“ „Mami hledali jsme tě s dětmi po celý Praze, přišla si opilá do porodnice…“ „Ale stejně jste to nemuseli nikomu říkat!“

Tohle je jedna ukázka z již zmiňované knížky, kde se hlavní hrdinka potýká právě s tím, že její matka je poměrně těžký alkoholik. A proč právě tahle ukázka? Chtěla bych na ní demonstrovat jednu věc. Alkoholik má vždycky svojí pravdu, svojí vlastní vidinu světa a všichni ostatní mu jí poměrně slušně narušují svým chováním a přístupem k němu samotnému. A můžete to myslet sebelíp, ale pokud to má váš domácí alkáč v hlavně takhle, těžko mu to vymluvíte. Protože…protože v okamžiku, kdy ho někdo v tomhle stavu vidí, přiveze vám ho domů nebo se mu nedej bože snaží pomoct, je váš alkáč buď ve stavu, kdy totálně netuší, co se kolem něj děje, nebo jsou všichni hajzlové, protože on je přeci v pohodě, pomoc nepotřebuje a všichni ostatní jenom přehánějí. A i když je pro všechny ostatní tahle vidina světa a lidí naprosto nesmyslná – právě proto, že jsou střízliví a příčetní – jemu to dává totální smysl.

Nejlepší, pokud váš alkoholik odmítá léčbu, k níž ho nikdo nemůže nutit, je ho zaměstnat a ukázat mu, co všechno se dá ve volným čase dělat. Ovšem i tady se dá narazit a já osobně narazila docela brutálně. Když jsem začala mít ze všeho trošku rozum a nějak jsem se začala snažit matce domlouvat, prosit, škemrat a vymýšlet nějakou aktivitu zjistila jsem, že všechno, co navrhnu se mi okamžitě pohaněné vrátí. Ať už to byly procházky, chození do bazénu, na cvičení, jógu, do divadla nebo cokoli dalšího. Všechno bylo trapný, stupidní, všechno bylo pro lidskej póvl se kterým si ona, ta co má vysokou školu s titulem, neměla co říct, protože všichni jsou tupci, kteří jí nesahají ani po kotníky. Nad vším ohrnovala nos. A tak jsem nad ní časem zlomila hůl.

„A že prý jestli maminka dochází k anonymním alkoholikům. A tak vy místo své práce, děti si pohrají sami, začnete obvolávat všechny „neziskovky“, stacionáře a kurzy pro lidi s postižením, kavárny kde zaměstnávají, schizofreniky, alkoholiky, psychotiky. A najdete spoustu možností. Keramickou dílnu, čalounění nábytku, tvůrčí psaní, pomoc v domácnosti podobně postiženým, čtení knih pro slepce…A doufáte…., a s radostí to zavoláte mamce a ona vám řekne, že tam půjde, ale bohužel teď jí není dobře a necítí se na to, další týden jí bolí hlava, a vy oponujete, že je to přeci jen, pět minut tramvají, a že vy s ní jet nemůžete, protože prostě bydlíte v jiném městě, ale její kamarádka tam s ní nepojede, to by byla ostuda.“

Jo, i autorka knížky „Máme domaalkoholika“ tohle zkoušela. A taky narazila. Sice trošku jinak a asi v mírnější formě, ale přesto. Díky téhle knížce jsem si každopádně hodně uvědomila. A to především to, že jsem udělala všechno, co jsem mohla. Že jsem to udělala všechno správně, že ačkoli jsem byla dítě, huberťák a pak i dospělá, měla jsem snahu tu pani dokopat k tomu, uvědomit si, že tenhle stav je strašně špatně a že pořád šance s tím něco udělat. Že kolem sebe má lidi, který jí pomůžou, díky kterým by měla a mohla mít snahu se z tohohle životního shitu vyhrabat. Že má rodinu, děti, práci, kterou má ráda. Že o tohle všechno svým chováním může velice snadno přijít. No…za celý ty roky se nestalo nic. Ani sebemenší náznak snahy. Protože ona přeci nemá žádný problém. To mi ostatní máme problém. Bla bla bla. A víte co? Nejlepší, opravdu to vůbec nejlepší, co jsem za celý život s touhle ženskou po boku udělala, byl odchod a definitivní odstřižení se od téhle osoby, pro kterou byl je a nejspíš už vždycky bude, chlast přednější, než manžel, děti, vnoučata, práce – mimochodem už ze dvou jí kvůli chlastu vyhodili a to pracovala s dětma. Ten člověk je mi odporneJ a nemá zkrátka v mém životě co pohledávat. Bez ní se mi žije líp.

V každém případě…i někdo z vás si může procházet tím, čím jsem si celý roky procházela já, čím si prošla hlaví hrdinka knížky jejíž ukázky jsem sem vložila – a ve své podstatě je to knížka velmi optimistická, protože spousta věcí je tam jinak, než jak je znám já. Má rozhodně co nabídnout, má myšlenku, přesah a hlavně…hlavně v ní najdete naději, že vy a váš alkáč máte šanci na zachránu. U nás je pozdě, u vás možná ještě ne. 

PS: Jo moje matka byla a je ten druhej typ alkáče. Ale o tom, možná, zas někdy jindy, protože násilí v rodině je téma samo o sobě. Opatrujte se!