1. Co vás vedlo k tomu napsat takto otevřenou knihu o alkoholismu? Chápu, že v jistou chvíli určitě vznikla jistá potřeba reflektovat svoje pocity, zkušenosti, všechno to trápení, které soužití s alkoholikem obnáší, ale přeci jen…pořád je to téma, které je spíše tabuizováno, schovává se za zavřené dveře domácností a podobně.
Pokud vím, alkohol je všude kolem nás. Je součástí tradic, rodinných oslav, zábavy mladých i starých. A s čím kdo zachází tím také schází. Takže mi nepřijde divné , přijde mi dokonce logické, že alkoholiků přibývá, tak jako automobilových nehod v důsledku zvýšeného provozu, závislých na lécích v důsledku jejich nadužívání (politické situace, covidu) a špatných známek ve škole v důsledku povinné školní docházky. Prostě tady funguje přímá úměra jako všude jinde. Pokud konzumuji alkohol, přijímám ho jako něco příjemného. Společnost ho toleruje a hýčká si každou lahvinku, tudíž by měla přijmout důsledky a bavit se i o následcích konzumace, která je samozřejmě spojena s jinými problémy. Je hrozné, že se lidé často odvracejí od těch, kteří se se svým pitím rozhodli skoncovat, abstinují, byli v léčebně. Diabetikovi nikdo nebude nabízet pocukrovaný koláček a nutit mu ho, ale údiv nad tím , že někdo nepije nikdo neskrývá. Společnost většinou není schopna ani kvůli svým abstinujícím přátelům pití na chvíli zanechat. Dokonce i lidé, kteří si procházejí tím samým, čím já, panikaří, nebo se začnou potit, když se s nimi chci bavit otevřeně! To není normální!
2. „Máme doma alkoholika“ je stejně tak vážnou jako i vtipnou knihou plnou nadsázky a odlehčení velmi vážného tématu. Co vás vedlo k tomu poddat vše právě takto?
Život je pestrý, přináší spoustu radostí a problémů. Musíme se starat o víc věcí najednou, obklopuje nás mnoho lidí, kteří s i zasluhují naši pozornost a to zas vyžaduje abychom byli v pořádku my samotní. Já jsem se na začátku alkoholismu své nejbližší osoby také hroutila, nemohla jsem uvěřit, že se mi někdo skvělý pod vlivem alkoholu mění v monstrum, v někoho, koho neznám. Ale nechtěla jsem problémy přenášet na druhé! Nakonec se ukázalo, že i když jsem člověk uzavřený, se sklonem k lehkým depresím, mám asi větší smysl pro to hezké a miluju život a chci si ho užít! Chci aby si ho užily i mé děti, nechci se s nikým hádat zabývat se blbostmi. Musela jsem být v pořádku pro svou rodinu! Takže řeším problémy a směju se u toho. Nejvíc se samozřejmě nasměju sobě! Nejdřív si vynadám a pak se sobě vysměju a zasměju! Směju se také z vděčnosti! Protože za to, že se mi někdy nedaří si můžu sama, ale ke mně byl život laskavý! Měla jsem dobrý start! A že na mě vysypal pytel problémů ampřekvapení! No a co!
3. V knížce zmiňujete nejen svou zkušenost se životem vedle člověka závislého na alkoholu, ale zmiňujete i to, že mnohým incidentům, excesům a výstupům byly vystaveny i vaše děti. Jak moc pro vás bylo tohle náročné jako pro několikanásobnou matku? Dá se něco takového vůbec odpustit? Zapomenout?
Dopadlo to vždycky dobře! To asi ovlivnilo i to, že jsem odpustila! Děti to vnímaly spíš jako hru. Nezažily násilí. Dospělí jsou pro děti prostě občas trapní, tak si to daly do kolonky „Divní dospělí“ a nebo „Nemoci! Babičce není dobře!“ V mých textech se objevuje motiv střídání: abstinence, léčba… A mé děti babičku zažily ještě ve skvělé kondici! Babičku, která jim vždy pomohla, hrála si s nimi, určitě byla obětavější než já! A byla s ní velká legrace a jak vařila! Takže odpuštěno!(než se něco pokazí, to útočím na krční tepnu)
4. V určité části vaší knihy je jaksi znát, nebo alespoň já jsem to tam trošku cítila, jakási mírná žaloba systému, který rodinám alkoholiků – a vlastně i jim samotným – neposkytuje dostatečnou první pomoc. Je to jen můj dojem nebo to tak skutečně je? Jak vnímáte celkový přístup lékařů, psychologů/psychiatrů a zaměstnanců léčeben k pacientům a jejich rodinám? Osobně mám dojem, že právě dost dobře nefunguje a v mnoha věcech spíše selhává.
To že nefunguje první pomoc je dáno zase tím, že člověk neví, kam má jít, protože to není běžné, je to opředené pocitem hanby. Musíte hledat. Podle mě by bylo normální zavolat obvodnímu lékaři a ten by to měl řešit jako jakýkoliv jiný problém, prostě by vás měl odeslat na správné místo! Co se týče protialkoholní léčby ta funguje dobře, nebýt léčeben mnoho lidí by mezi námi nebylo. Léčebny, centra následné péče, skupiny AAA ty všechny jsou otevřené i pro rodiny alkoholiků. Každému sedne něco jiného! Já bych přidala psychoterapii, ta většinou není hrazena zdravotní pojišťovnou … Mně se nelíbí přístup lékařů k předepisování léků na bolest a psychofarmak….přístup některých lékařů….tam vidím problém. A samozřejmě ti, kteří by nejvíc potřebovali poradit, si pro pomoc nebo radu nepřijdou, myslím rodinné příslušníky! Tu chybu jsem udělal i já. Pokud se všichni budou tvářit, že alkoholismus neexistuje, že se týká jen bezdomovců, kteří se válejí na chodníku, nic se nezmění! A co by podle mého pomohlo. Pracovní příležitosti! Kavárna, kde pracují abstinující alkoholici , second hand, dílny pro starší ….bez alkoholu
5. Celý text končí v celku pozitivně, pokud vůbec takový příběh může happy end skutečně mít, opravdu to vše dopadlo takhle dobře a se smíchem?
Happy endů jsme měli mnoho! Teď jsme opravdu v pohodě! Ve skutečnosti je to mnohem veselejší! Moje milovaná alkoholička si uvědomuje , že alkoholičkou je! Ví o své nemoci všechno a rodina také. Tak můžeme doufat že si užijeme ještě spoustu krásných chvil! Ale co přijde zítra! Já myslím, že zvládneme všechno!
Komentáře
Okomentovat