Co za život nestojí aneb Láska, ta nebezpečná věc

Před nějakou dobou jsem na svém youtube kanále zveřejnila takový netradiční – protože něco takového tam dávám, jen zřídka a pod nějakým impulzem, což v některých případech i platí i pro pár článků které už jsem tu zveřejnila. V každém případě to video (mimochodem na svůj kanál všechny moc srdečně zvu) byl nejspíš jakýsi impulz pro vás v rámci komentářů a přání to téma rozvést víc a následná událost z mým žití vlastně i pro mě, otevřít nějak víc téma toxických vztahů, mých vztahů jako takových, postoje k mužům atd. Pár takových textů už tu bylo a dneska tu pro vás mám asi ten nejdůležitější, nejbolestivější a zároveň ten, který mi na dlouhou dobu určil směr a rozhodl o tom, kam jsem se rozhodla směřovat. Ona totiž i negativní zkušenost, která vám hodně vezme, hodně vás stojí a dožene vás až k tomu, že se vám chce umřít, je zkušenost, ze které se lze poučit, která vás posílí…a která vás hlavně nesmí zabít.

Jéčko jsem poznala těsně před maturitou, jemu bylo téměř 37, a věřte mi, že naučit se ve stavu totální zamilovanosti a poblázněnosti nebyl úplně med. V jednu chvíli za mnou byl dokonce i třídní, jestli se něco neděje, že jsem furt tak mimo a zahleděná a tak…Ale tak tohle jsou asi celkem typický příznaky zamilovanosti, řekla bych. Těžko říct, jestli to měl taky tak, ale silně o tom pochybuju. První a vlastně i poslední rande – protože pak už jsme nikdy nebyli a to ani na pivu, ani v kině ani nikde jinde – jsme byli v mým oblíbeným baru, který jsem zvolila schválně, protože to mělo bejt tak nějak první střetnutí, poznávání a oťuknutí, takže jsem chtěla mít trošku výhodu domácího pole.

No…celý to dopadlo moc fajn, hezky jsem si pokecali, měli jsme o čem, což je vždycky dobrý, nabídnul mi, že mě potom odveze domů, což bylo taky fajn a vlastně pozorný, protože jinak bych musela šlapat několik kilometrů pěšky – a to v noci není úplně nejlepší a nejjistější. Neříkám, že to bylo úplně perfektní rande, ale minimálně na něm udělal docela dobrý první dojem. Je fakt, že se pokoušel dostat se mi potom v autě do kalhot, líbali jsme se, ale dokázal respektovat moje „NE“, což je ultra důležitý. Ovšem bylo to taky naposledy, co na tohle jedno jediný slůvko vzal nějaký ohled.

Jak už jste si na začátku určitě všimli, dávala jsem sem printscreen prvního obrázku z mé vlastní
zpovědi/příspěvku/odhalení v kampani „PROČ JSME TO NENAHLÁSILI“, což je jeden ze dvou nejdůležitějších počinů, se kterými jsem se na internetu setkala. Teď jste mohli vidět druhý, který už tak nějak otvírá a odhaluje to, co se dělo dál. Dělo se to dlouho  – a když říkám dlouho, tak myslím NĚKOLIK LET a dodneška nedokážu pochopit, jak jsem ho mohla takhle obhajovat, omlouvat a hájit. Přitom jsem z toho všeho – z jeho chování, ignorace toho, co si přeju, čím mi ubližuje. Jo, byly hezký velmi zřídka se odehrávající okamžiky, kdy byl skvělej, kdy jsme se nasmáli, dali si víno, dobou večeři, pustili si film, kdy mi zavolal jen tak a byl milej, občas se i omluvil…ale těch bylo tak málo, že bych je nejspíš dokázala spočítat na prstech jedný ruky. A to je kurva málo, je to strašně chabý a nestačí to.

Myslím si, že není třeba popisovat, co všechno se v tý ložnici dělo. Nedokážu vysvětlit, proč jsem se tam zas a znova vracela, proč jsem zas a znova snášela to věčný urážení, ponižování, – který bylo často myšlený jako vtip, který jsem nepochopila – fyzické násilí a teď, až to napíšu, tak už to bude opravdu pravda, i opakované znásilnění, protože i vynucený nebo vyžebraný sex, do které vy sami nevkládáte tu vášeň, cit, energii a jakoukoli jinou emoci a je to jen o přístupu „No tak dělej, ať už to mám za sebou“, je znásilnění. A teď apeluju na všechny holky, – a taky kluky, protože tohle muže být i o nich – nenechte si to líbit, pokud si něčím podobným, stejným nebo úplně jiným procházíte. Nezasloužíte si to. Jo, je to těžký, je to síla a jo stojí to hrozně moc sil, ale uvědomění si, že tohle chování mého partnera je špatně, že mi není oporou, že mi ubližuje, vás může zachránit.

Jsme ráda, že jsem odtud tenkrát v noci utekla. Nebylo to hezký, to úplně na rovinu. Byl v tom obrovskej strach z toho, co udělá ráno, až tam nebudu, co budu dělat dál, jak to zvládnu, když se sama v sobě plácám úplně neskutečným způsobem. Byl tam neuvěřitelnej strach z toho, že udělám nějaký hlučnější pohyb a vzbudím ho, – což je ani nechci představovat, ani teď, když už je to takových let – protože jsem vůbec nedokázala odhadnout, jaký dopad by to mělo. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem naučila chodit jako myška a dělat všechno s maximální tichostí už jako dítě – hlavně teda kvůli matce, vedle který to žití taky nebylo úplně medíkový. Možná i tahle dovednost mi tenkrát zachránila…Život? Svobodu? Poslední zbytky sebeúcty? Možná i tahle dovednost tenkrát zachránila hlavně mě samotnou. A to je to nejdůležitější.

Každopádně… Tenhle strach už nechci nikdy začít – kam se na to hrabou všechny horory a thrillery světa s tímhle by si Spielberg fakt vyhrál. Teď t asi záměrně zlehčuju, ale tu noc jsem se fakt nesmála a v hospodě, kam chodím moc ráda – a kde jsem pak utápěla všechny ty roky vedle Jéčka (o tom vám ještě napíšu, protože to už by byl tenhle článek ultra dlouhej) – se zdunila jak zákon káže – a je skvělý, že se mě tenkrát nikdo na nic neptal, i když bylo očividný, že nejsem vůbec v pohodě. Ta parta tam je a vždycky byl úplně skvělá. Ale o tom zas až příště. 

PS: MYSLETE NA TO, ŽE VŽDYCKY MŮŽE BÝT LÍP! ŽE JE TU VŽDYCKY NĚKDO, KOMU NA VÁS ZÁLEŽÍ! ŽE JE TU VŽDYCKY NĚKDO, KDO VÁM POMŮŽE!  PROTOŽE NIKDY NEJSTE NA ŽIVOT SAMI!