„Alkoholik je ten, kdo neumí pít.“ „Alkoholik je ten, kdo pít sám.“
„Alkoholik
je ten, kdo se bez alkoholu neobejde ani den.“ To je jenom pár výroků,
který se k alkoholikům tak nějak váží a které společnost přijímá za své a
všeobecně platné. Pokud bych měla mluvit sama za sebe a ze své vlastní
zkušenosti, – ne, že bych se považovala za alkoholika nebo si prošla léčbou,
ale moje matka je celkem slušnej prototyp učebnicový alkoholičky, která si
léčbou prošla dvakrát během jednoho roku, a stejně jí to nepomohlo – tak alkoholik
je ten, kdo neumí říct
„Ne, já už si nedám.“ „Ne, už nechci.“ Alkoholik
je zkrátka ten, kdo nezná svoji míru, kdo si nedokáže alkohol odepřít, kdo ho
nedokáže za žádných okolností ani událostí či příležitostí odmítnout.
Alkoholik
je ten, kdo si nechce nechat pomoct, kdo má pocit, že nemá problém, i přes
jasné signály a důkazy, že tomu tak není. Alkoholik je ten, kdo dá přednost
chlastu před vším ostatním.
Je celkem zvláštní, že zrovna letos, v době,
kdy jsem za tímhle tématem v naší rodině udělala tu nejtlustší čáru, jakou
šlo udělat, se mi do rukou dostaly hned dvě knížky o alkoholismu. A každá úplně
jiná. Jedna byla o alkoholičce, která si fakt nechtěla nechat pomoct, – až do
doby, než bylo skoro pozdě – druhá o muži, který se profesně většinu života
pohyboval v uměleckém prostředí, kde ten alkohol prostě koluje nějak víc,
který si ovšem poměrně brzy uvědomil sílu své závislosti a rozhodl se s ní
bojovat. Dvě knížky, dva pravdivé příběhy, dva osudy, dva úhly pohledu. O té
první jsem vám už psala mockrát, na téma té druhé a na to, co se mi v jejím
kontextu vyrojilo v hlavě, bych vám ráda napsala dnes.
„Jenže ještě mi účinkovaly léky a po pauze
jsem na tvrdej alkohol nebyl zvyklej. Upadl jsem v metru na schodech. Na hlavu,
dopředu. Na Bulovce mě sešili a pár dní si mě tam nechali. Než žít venku
špatně, je lepší být tady.“
Jooo, padání ze schodů nebo odkudkoli
jinud bylo u nás doma celkem běžný. A vidět takhle ženskou – opilou doslova do
bezvědomí, poblitou, pocucanou, blábolící nesmysly (ne tak často) a silně agresivní
(téměř vždycky) mi dala do vínku jednu věc, no vlastně dvě věci, když se to tak
vezme. Tou první je silně zakořeněný pocit a celkové vnímání alkoholismu jako
takového a faktu, že ožralá ženská je tisíckrát nechutnější, než oželej chlap –
ne, že by to míň vážný, na ožralýho chlapa je furt nechutnej pocit, ale ožralá
ženská je mi nějak víc odporná. Tou druhou je pak umění, a ano, dovoluji si to
nazývat uměním, říct ne, uvědomovat si vlastní míru toho, co snesu, nemít
nejmenší problém s tím
alkohol odmítnout nebo nechat stát panáka, kterého
jsem nechtěla. Zároveň vím, co mi dělá dobře a co už ne, takže tvrdej alkohol
nepiju skoro vůbec, a když už, tak i jednoho panáka ucucávám třeba na tři loky
místo toho, abych ho do sebe vyklopila. Protože nehodlám skončit jako moje
matka – neb jako většina lidí v protialkoholních léčebnách. Mám jiné
hodnoty, jsou věci, které jsou mi tisíckrát dražší. Jasně, občas se jdeme někam
napít, ale nikdy jsem se nedostala do stavu, kdy bych si večer nepamatovala,
zvracela nebo dělala cokoli, na co bych za střízliva ani nepomyslela.
„Mějte na paměti, že alkoholismus je nemoc.
Nejprve si to musíte přiznat vy, pak přesvědčit okolí. Což vás ovšem neomouvá.
Háček je v tom, že to okolí chápe ne jako nemoc, ale jako výmluvu na nemoc.“
Tady, v téhle ukázce, padly dva
velké a pravdivé výroky. Ano,
alkoholismus můžeme považovat za nemoc, ale to
nikoho neomlouvá. Když máte chřipku, tak si taky dojdete pro antibiotika,
koupíte si sirup, čaj a citrony a jdete se potit. Jasně, teď to možná trochu
bagatelizuju, ale je to záměr. Protože nemoc, ať už jakákoli, má být léčena a
mělo by být v zájmu nemocného se chtít vyléčit. Jenže…ne každý alkoholik
má dost silnou vůli si přiznat, že má problém. Protože proč by to dělal, když
je s chlastem a s parťáky u jednoho stolu svět tak nějak hezčí, že
jo?! A pokud se rozhodne, že je pro něj chlast vším a obětuje mu všechno co má –
rodinu, děti, partnera, práci, zájmy, sebe – je to tvor na světě natolik
zbytečnej, že i třeba takový klíště ho hravě strčí do kapsy – pokud klíště
nějaký má, ovšem. Promiňte mi ten vtípek. Pokud bych opět měla mluvit sama za
sebe, což je tak nějak logický vzhledem k tomu, že tenhle článek – jako ostatně
všechny na tomhle blogu – je hodně subjektivní, tak pokud si takový člověk i
přes veškerou snahu okolí zkrátka nechce nechat pomoct, je třeba nad ním zlomit
hůl, vymazat ho ze života a nenechat si od něj ten váš zanášet splašky, výpary,
toxicitou, vzratky a ustavičnými nepříjemnostmi. A proč? Z jednoho prostého
důvodu. Doplatíte na to jen vy sami, v tom horším případě vaše rodina,
partner, děti, práce, koníčky…a upřímně, jste ochotni obětovat svůj život pro
někoho, komu je to s prominutím úplně u prdele?
„Je ve vás spousta mechanismů, který chtějí
zpátky k alkoholu. Uvědomte si svoji historii, kolikrát jste se sem někteří
vrátili. Ta vám ukazuje, že pít přestat nechcete. Zabývejte se tedy tím, že
nechcete. Nedělejte ze sebe někoho jiného.“
Komentáře
Okomentovat