Svlékání slov a snění o Václavu Hraběti

Nejsem si jistá, jestli jsem vám to sem už psala, ale - dejme tomu, že opakování je matkou moudrosti a tak mi to kdyžtak promiňte – já miluju poezii. A navíc taky českou literaturu. A skvělá česká poezie, která má hloubku, cosi mi vypráví nebo zanechává jen hluboký, tesknivý, těžký a třeba i melancholický dojem, je pro mne něčím jako skvělou sklenicí výborného vína nebo luxusní degustační menu. Bohužel v dnešní době takové poezie moc není. Dává se přednost rychlosti, jasnosti, instatnosti, slovům bez významu a přesně popsaným pocitům, které jasně ukazují, co tím chtěl básník říci, co bych si o tom měla jako čtenář myslet a celkem diktuje atmosféru.

Na tohle si nepotrpím ani v poezii, ani v literatuře jako takové ani třeba ve filmu, na který se rozhodnu jít do kina. Netoužím po jasně daném, raději mám mlhu, ve které se budu muset rozkoukat, než v ní najdu aspoň první písmena. Jsem hledač. Hledač slov, příběhů a pocitů. Ale…nějak není dost toho, v čem by se ještě hledat dalo. Doba tomu nepřeje. A tak je třeba občas trošku couvnout a vydat se tam, kde ještě slova měla tíhu bronzové sochy a váhy lidského života.

A právě do těchto míst plných mlžných podzimních rán, zakouřených barů, velkých gest a voje za vlastní svobodu a existenci mne nedávno vzal básník Petr Zemek ve své básnické svírce NAPOSLEDY JSEM SI VYSNIL VÁCLAVAHRABĚTE.  Těmhle textům člověk rozhodně nelze upřít inspiraci v básních právě Václava Hraběte a jemu podobných. Je plná životní bolesti, smutku, mladické nerozvážnosti, prudkosti, možná i zmatenosti, ale zároveň i síly a touhy po lepším životě, po naplněných láskách, po lepším životě, po svobodném dýchání.  V dnešní době už takové pocity a životní úděl, který je často dát politickým režimem, rodinným prostředím, postavením, zná jen málokdo. A s každou další generací tyto aspekty, které kdysi, za dob našich rodičů nebo i prarodičů, utvářely právě undegroudovou poezii a hudební scénu mizí a vytrácí se někam mezi stránky školních učebnic a na pozadí starých fotek. Možná proto je mnohdy nechci říct, že vždycky, ale mnohdy ano, je současná poezie tak moc konzumní, jasná, přístupná, lehce dosažitelná a lehce pozapomenutá.

 

Petr Zemek ve svých básních navrací tehdejší poezii její matný lesk a kouřový odér levných cigaret. Vrací ji zpět na barové pulty, kde se rodily na pivních táccích a mezi plůtky čárek značící počty vypitých piv. Vrací takové poezii podobu a hlas a doslova ji vykopává z téměř zasypaného hrobu, na který nosí květiny už jen pamětníci a vysloužilé máničky s přišitým odporem na límci džínové bundy. Navíc dává vyniknout kráse a bohatosti češtiny, což je už taky téměř vzácnost vzhledem k tomu, že dneska umí spousta lidí perfektně anglicky, – ať už mluvit, rozumět nebo v ní číst – ale nezvládají klasická pravidla skloňování a shoda podmětu s přísudkem jim taky nic moc neříká. A právě to mám ráda. Literaturu, která dokáže s češtinou pracovat, která je pestrá jak jazykem, tak i sdělením. Literaturu, potažmo poezii, která klade otázky nejen čtenáři, ale i sama sobě. Takovou, která na ně nehledá okamžitě a bez čekání odpověď. Takovou, která mi vše nepřinese na zlatém podnose a ničím nepřekvapí. Tu, která překvapí a i v případě druhého, třetího nebo desátého přečtení přinese něco nového, odhalí další svoji vrstvu. Poezie by se měla svlékat, pomalu, trpělivě skládat na křeslo jednotlivé kousky oděvu a ponechávat přihlížejícím volný prostor pro vlastní fantazii. Právě taková je poezie Václava Hraběte, Jaroslava Hutky, Filipa Topola…a v mnohém i Petra Zemka.