Tančím na stole, nahá a poezie na pivních táccích

..."Nechci vypadat jako James Dean
Nechci kouřit drahý cigarety
Nechci se smát
Nechci polykat plameny
Stejně to nejde
Chce se mi spát"

Tohle kdysi dávno napsal Filip Topol, jeden z mých nejoblíbenějších básníků, potažmo i hudebníků. Jeho kapelu „Psí vojáci“ si pouštím s velkou chutí, i když pravda ne moc často, protože…protože tohle je prostě ten druh umění, kterým se musíte nechat prostoupit, nasávat ho do sebe jako houba a skutečně ho procítit. Není to úplně konzumní záležitost. Což je přesně to, čeho si na takové tvorbě nesmírně vážím. Vlastně je mi dost líto, že jsem s ním a dalšími undergroundovými umělci – ať už šlo o básníky nebo hudebníky – nemohla sedět někde u piva, kouřit levný, ručně ubalený cigára, vést dlouhý, nekonečný debaty o všem a o ničem a tak nějak žít tenhle způsob života.

Je fakt, že jsem ho v jednu chvíli vedla. Život plný literatury, probdělých nocí, alkoholu, – v mém případě i občasných drog – podivných známostí a přespávání v cizích domácnostech, v cizích postelích. A víte co? Líbilo se mi to. Bylo to…něco, co jsem měla spoustu let někde v sobě a v jednu chvíli tomu konečně dala volnost a svobodu. Je fakt, že to není život pro každého. Je to asi takhle, buď v tom zůstanete a dřív nebo později vás to semele a dost pravděpodobně zabije nebo přijde někdo, kdo vás z tohohle vytrhne a dokáže vás…možná svázat, možná změnit, možná ukázat jiný žití…uchvátit natolik, že už se do těhle kolejí nebude chtít vrátit. Ale ty vzpomínky a to občasný pnutí ve vás v každém případě zůstane.

Já to na sobě pořád cítím a to i přes to, že jsem ve svým současným způsobu života opravdu šťastná a
spokojená. Jen občas…občas bych si zas takhle ráda a nevázaně vyrazila, vsadila se, že získám od deseti různých lidí deset cigaret a třeba kvůli tomu ukázala prsa i úplně cizím klukům v plné hospodě – jo, tohle se vážně stalo a vzpomínám na to dodneška – a tak podobně. Člověk občas dělá věci, že se sám sobě nestačí divit. Tenhle život je už za mnou, i když nepopírám fakt, že kdyby se v tom mém současném něco velkého změnilo, nedej bože vše zkrachovalo – a rozhodně si to nepřeju ani já ani Martin – nebo cokoli, tak do tohohle rychlíku bez strojvedoucího naskočím znovu a nechám se jím kamkoli odvést. Protože to prostě pořád někde v sobě mám. A je to hlas, nutkání, pocit, pnutí, říkejte si tomu jak chcete, kterého se člověk nikdy nezbaví. Je to stejný jako s drogama. I když je jen zkusíte, jenom ochutnáte a nijak víc do nich nespadnete, tělo a mozek si pořád a navěky budou pamatovat ten slastný pocit, který vám způsobily. A vždycky po něm tak trošku budete toužit. Ale o tomhle tématu možná někdy jindy. Příště.

Undergroud a neřízenost si momentálně užívám jenom literárně a občas i filmově. Stále listuju starými básnickými sbírkami, pořád si moc ráda pustím svoje oblíbené kapely, pořád se vracím na ta místa, kde jsem si zažila pár skvělých let svého života. Miluju ta místa. Ta, kde mají půllitry a skleničky na víno spíš matný, než křišťálový lesk, tam, kde se kouřový odér levných cigaret mísí s...no bůh ví čím a nejsem si jistá, jestli to vůbec člověk vědět chce. Tam, kde jsem kdysi dávno tančila na stole a souložila na zaplivaných záchodních s jednou nohou opřenou o zeď a druhou o umyvadlo nebo záchodovou mísu. Tam, kde vznikala ta nejkrásnější poezie psaná na pivní tácky, zmačkané papírky vytažené ze zadních kapes džínsů nebo přímo na stůl nebo zeď, protože nic jiného prostě nebylo po ruce.

Taková poezie, literatura a hudební kultura se dneska už vidí málo, je vzácná. Člověk si jí musí na tahle místa přinést a v bolestech ji na nich porodit. Nechat ji koupat v krvi, potu a laciných panáků tvrdého alkoholu. Jen málo autorů ji vrací zpět na barové pulty, kde se rodily na pivních táccích a mezi plůtky čárek značící počty vypitých piv. Jen málokdo ji dnes vrací podobu a hlas a doslova ji vykopává z téměř zasypaného hrobu, na který nosí květiny už jen pamětníci a vysloužilé máničky s přišitým odporem na límci džínové bundy. I když...občas se objeví a moje srdce oběť zaplesá. Protože díky ní žiju, dýchám, myslím.