V životě stojí za to mít své zásady a nesklonit hlavu před diktátorem //5 otázek pro Dalibora Váchu//

Foto: J. Křikava

 Dalibor Vácha se narodil v roce 1980 v Prachaticích. Vystudoval  pedagogiku se zaměřením na učitelství angličtini a dějepisu. Zabývá  se především dějinami velkých válek 20. století problematikou  československých legií v Rusku a meziválečnými dějinami  Československa. Mimo to je autorem několika románů - znát můžete  například M+B+M, Smrt na kůru nebo Hoří už Praha?). V loňském  roce se navíc pustil do skvělého projektu a spolu s dalšími českými  autory a novináři sestavil sbírku povídek "Nevzdáme se", z nichž  každá reaguje na situaci na Ukrajině. Výtěžek z prodeje knihy je navíc věnován zastupitelskému úřadu Ukrajiny v ČR k nákupu obranného vojenského materiálu. Právě o této knize a jejím vzniku je dnešní rozhovor.

1. Na to, co se loni v únoru stalo na Ukrajině, se jen těžko hledala slova. Prvotní šok, který jsme jako společnost utrpěli, časem vystřídal vztek, soucit, který šel ruku v ruce s touhou pomáhat a časem nás rozdělil na dva tábory. Na ty, kteří nesložili ruce do klína a pomáhají dál a na ty, kteří to hodili za hlavu, protože „jich se to přeci netýká a Ukrajina si za svoje problémy může sama“. A právě v tu dobu se na českém literárním trhu objevila kniha, kterou jste spolu s dalšími českými autory a novináři dali dohromady a která, jak alespoň doufám, opět trochu rozvířila vody a ukázala pravou tvář celé události. Ukázala lidské osudy, těch, kterých se válka opravdu a v reálném čase týká. Měli jste jako její autoři nějaký základní cíl, který jste chtěli, aby kniha „Nevzdáme se“ splnila? Podařilo se jí to?

Základním cílem bylo upozornit na to, že nejsme lhostejní vůči tomu, co se na Ukrajině děje. Druhým cílem, možná důležitějším, bylo shromáždit nějaké finanční prostředky, které budou předány ukrajinské ambasádě – shromažďování se daří, až budou peníze předány, zveřejníme to. Knih s podobným tématem jako ta naše je už celá řada, vždyť ta zatracená ruská válka trvá rok!, ale my jsme výjimeční v tom, že autoři povídek i grafik se vzdali honoráře, aby pomáhali. A jak vím, všichni zúčastnění pomáhají i jinak, tohle je pouze jeden výsek (asi nejviditelnější) z našich snah.

2. Loni v únoru jsme byli všichni doslova zahlceni zprávami o tom, co se na Ukrajině zrovna děje. Doslova jsme mohli sledovat každou minutu války – ať už to bylo pomocí televizního zpravodajství nebo na nejrůznějších internetových serverech. Válka se stala tématem jak v domácnostech, školách, v práci každého z nás, tak i v takovém prostředí jako byl stůl v našich oblíbených hospodách a restauracích. Všechno to ale časem nějak vyšumělo a válku nahradila jiná témata. Jak to vnímáte vy sám jako učitel a historik? Snažíte se i teď své žáky informovat o tom, co se na Ukrajině děje? Otvíráte to téma třeba i díky iniciativě žáků samotných?

Přestože to vypadá, že informace o válce na Ukrajině ustoupily do pozadí, myslím, že tomu tak není, že pořád tvoří ohromnou část informační nálože, která denně drtí naše smysly a mozky. Z větší části se však přeměnila v propagační a dezinformační nálož, což nyní souvisí také s naší prezidentskou volbou. Nemluví/nepíše se tedy výhradně o realitě strašlivé ruské války na Ukrajině, ale operuje se s pojmem „válka“ s odkazem na ruskou invazi, kdy obsah této nálože se skutečností mnohdy nemá moc společného. Učím nyní „jen“ angličtinu, kde se na téma ruské války dostaneme okrajově, nicméně snažím se studenty motivovat ke kritickému myšlení a k pátrání po informacích, při němž by měli rozlišovat dezinformace. A tam je skoro jedno, zda pátrají po informacích o Ukrajině nebo o USA.

3. Je pravda, že „Nevzdáme se“ a určitě ani poslední knihou, která se na tuto válku zaměří a je docela možné, že se z této dějinné události jednou stane stejně velké téma jako je tomu momentálně s příběhy zasazené do druhé světové války a koncentračních táborů. Má ale taková literatura reálně moc lidstvo poučit? Změnit?

Je to tak trochu zvláštní touha, kterou s historií spojujeme. Historie by nás měla poučit, poukázat na chyby, ale asi jsem docela skeptik, v konečném důsledku lidstvo svoje chyby neustále opakuje. Možná bychom se měli poučit jako jednotlivci, abychom se zachovali při takto velkých a nepříjemných výzvách tak, abychom se potom sami sobě mohli podívat do očí. A pozitivních vzorů, třeba i v naší národní historii, žen a mužů, kteří se nezpronevěřili vlastním zásadám, je myslím sakra hodně. Takže poučme se jako jedinci, to je možné. A pak třeba se přidá i to lidstvo, když už je složeno z lidí…

4. Neuvažujete o nějakém „autorském turné“, které by celou knihou představilo víc a dostalo ji mezi širší skupinu čtenářů? Přeci jen v tom obrovském množství knih, které se denně dostávají na pulty knihkupectví, se něco takto výjimečného a dovolím si říci, že i velmi tematicky okrajového může snadno ztratit. Možná i forma audioknihy by všem povídkám dodala…řekněme na síle a intenzitě.

Autorské turné v tuhle chvíli není na stole. Uvažujeme jako autoři i jako nakladatelství nad každou možností propagace a snad ještě vymyslíme něco funkčního. Podle všech signálů, které mám z Arga, na audioknize se pracuje!

5. Na závěr. Chtěl byste něco říci těm, kteří přemýšlí o přečtení knížky? Nebo…je zkrátka něco, co byste chtěl lidem vzkázat?

Chtěl bych vzkázat, že stojí za to mít své zásady a neustupovat od nich. Že skloněním hlavy před diktátorem a zlem diktátor ani zlo nezmizí, ale postupně nás mohou ovládnout a my jim budeme sloužit. Ne nijak dramaticky, ale s přimhouřenýma očima se přesuneme na jejich stranu a bude páchat zlo stejně jako ti, před kterými budeme ustupovat. Zlo není jen někoho zákeřně udeřit, zlo je i „nevidět“ nebo „nic nedělat“.