Žádná z nás není zoufalka. I když to tak občas může vypadat //5 otázek pro Ivanu Hlubinkovou Kožmíkovou//
1. Zoufalky s.r.o. jsou neskutečně realistickým a velmi satirickým románem, který nešetří ani vtipem a ironií. Přesto je v něm spousta vážných témat, dramatických scén a ne úplně veselých okamžiků. Jak se vám takhle pestrá a v mnoha ohledech emocemi nabušená kniha psala?
Zoufalky se mi psaly velmi dobře a šlo to samo, protože základ byl dán skutečnými zážitky mých blízkých kamarádek. Nejen. Vzhledem k tomu, že mám docela bujnou fantazii, se mi příběhy jednotlivých žen psaly lehce, a to, co vypadá nejabsurdněji, se skutečně stalo. Já tomu jen dala směrování, řád a trochu toho drsného severského humoru. Je pravda, že emoce byly místy dost silné, ale takový je život. Nejsem zrovna člověk, který by se snažil cíleně hrát na city. Spíš se na problémy snažím dívat s nadhledem a hlavně humorem.
2. Co bylo takový tím prvotním impulzem nebo pohnutím takovou knížku napsat? Byl to spíš impulzivní nápad nebo ve vás takové téma nějakou dobu zrálo, spírala jste příběhy a ty pak vložila do jedné knížky?
V době kovidové jsem asi jako mnoho lidí psala do šuplíku a pak svými povídkami zahlcovala nejbližší kamarádky. Bylo mi řečeno, ať to spojím do příběhu, že by to mohlo být čtivé. Protože jsem to nikdy nedělala, hledala jsem cestu. Jestli to pojmout jako Padesát odstínů šedé, nebo se pokusit o dramatický příběh. Odstíny šedé jsem sama sobě moc nevěřila a nakonec z toho samo vyplynulo, že lehká satira je mi asi nejbližší. Povídky, nebo spíš fejetony, které jsem nepoužila, mám na svém vebu Pade a ještě žiju, a musím říct, že tam jsem asi ještě o něco drsnější.
3. Každá z hrdinek téhle knížky je trochu jiná. Má jiné starosti, povahu, postoj k mužům a vztahů vůbec. Tím pádem asi nebude ženská, která by se v některé z nich nenašla. Myslíte si, že se jejich rozhodnutí nebo řešení problémů dají brát jako návod na vztahy?
Nemyslím si, že by se příběhy jednotlivých hrdinek daly brát jako návod na řešení problémů, nebo samotných vztahů. Spíš jako nadhled a uvědomění si, že v tom nejsme samy, a že i když si občas myslíme, že jsme největší chudinky na celém světě, vždycky se najde žena, která je na tom hůř. Jako plus mi z toho tedy vychází, že když už jsme na dně, je to vlastně začátek, protože teď už to půjde jen vzhůru k hladině, k nebesům.
4. Tohle je román vyloženě pro holky, i když i chlapům má určitě co dát aby trošku nacítili to, že se občas chovají jako pitomci. J Na koho jste ale primárně cílila, když jste knížku psala?
Jasně, je to román pro starší holky J Cílila jsem na ženy, vrstevnice. I když spíš intuitivně. Zatím každá, která Zoufalky četla, mi řekla nebo napsala, že se v nich našla. A je zajímavé, že každá v něčem jiném. Některé se srazily s vypočítavými muži, některé zažily smrt své lásky a další už sen o lásce vzdaly. Myslím si, že pouze silný muž se zdravým sebevědomím je schopen Zoufalky přečíst a přežít ve zdraví. Moje velmi blízká kamarádka mi prozradila, že má knihu schovanou v knihovně za Shakespearem, protože má jistotu, že tam ji manžel nenajde.
5. V praxi je to většinou tak, že pokud má začínající autor s první knížkou úspěch, – a často i tehdy, když tomu tak není – je poměrně silně motivovaný psát dál a přinášet čtenářům další příběhy. Chystáte teď něco nového? Nebo…přemýšlíte třeba nad tématem další knížky?
Mám už dvacet kapitol další knihy s pracovním názvem Příběh záporáka. Osm let jsem se pohybovala v regionální politice a musím říct, že tam teprve člověk zažije neuvěřitelné věci, nad kterými občas rozum stojí, jak se říká. Samozřejmě píšu svým osobitým stylem, takže se občas směji i já, když to po sobě čtu. A bohužel, zase musím říct, že chlapi z toho moc dobře nevycházejí.
Na závěr musím říct, že jsem velmi šťastně vdaná a nechovám zlobu a nenávist k mužům, jak by se možná mohlo zdát. Jenom jsou prostě jiní. J
Komentáře
Okomentovat