Odlišnosti a vysoké zdi, za které je schováváme

Fakt, že se naše společnost ustavičně potýká s nepřijímáním jakýchkoli odlišností a navíc ještě s jejich znevažováním je asi tak nějak všem jasné. Nicméně bychom si měli uvědomit, že takový postoj není úplně tím nejlepším a nejšťastnějším a často může mít poměrně dramatické následky. Knižním světem takováhle témata celkem hýbají a objevují se v mnoha podobách, což je rozhodně dobře, ale těžko říct, jestli mají tyhle knížky tak velkou moc aby změnili lidské smýšlení. V něčem možná, ale nemyslím si, že nějak dostatečně. Dokud se nás totiž něco osobně nedotýká a nejsme nuceni nějaký, pro nás do té doby třeba bezvýznamný problém nebo situaci řešit, nemáme úplně tendenci brát ho vážně a spíš nad vším jen mávneme nečinně rukou. Chceme mít náš svět bez poskvrnky, bez fleků, růžový a sluníčkový a nedej bože aby se nám ho někdo snažil zašpinit a zanést ho vlastníma drobkama a prachem.

„Na otázku: „Kdy začaly být lidské nedostatky trestné“, neexistuje jednoduchá odpověď. Ve skutečnosti totiž trestným činem nejsou. Nemůžete nikomu ukázat konkrétní paragraf ve sbírce zákonů o protiprávním jednání za netrpělivost. I netrpělivý idiot má svá práva. Přesněji řečeno – měl. Jak je u podobných záležitostí většího přesahu zvykem, i tento nápad na zlepšení společnosti začal zcela nevinně. Omezování a úbytek svobodné vůle se projevoval neškodně postupem času. Nejprve vše začalo myšlenkou vytvořit program, který eliminuje chyby ve společnosti způsobené lidskými nedostatky.“

Vypadá tahle citace jako ukázka z nějaké utopické knihy nebo filmu? Jo, vypadá, protože je. A i když si můžeme myslet, že jsem takovému světu, kde jsou lidská práva omezována, kde je jasně a přesně nastaveno fungování a podoba společnosti, kde pro odlišnost, výjimečnost a problémy není místo, ještě na hony vzdáleny, je to jen hezká iluze, kterou přijímáme, aby byl náš život snesitelnější. Když se nad tím totiž zamyslíte, a nemusí to být nějaké velké hloubavé přemýšlení, můžeme dospět k závěru, že v takovém světě v podstatě žijeme. A fakt, že není zasazen do vzdálené budoucnosti, do futuristického světa geniálních technologií a umělých inteligencí na tom nic moc nemění. My v takovém světě totiž žijeme. A netvrďte mi, že ne, protože to prostě není pravda.

„Nemusíte vyšilovat, kolonie je bezpečná,“ ubezpečuje mě správce Kamil a před obličejem zachrastí s krabičkou pilulek.
„Co si dát takhle prášek na uklidnění?“
„Budu ve stoprocentním klidu, až mi přestanete máchat tou
krabičkou před ksichtem,“ odsekávám neklidně.
„Ale no tak, jen jeden prášek. Udělá mi to radost.“
„Nechci!“ vyštěknu.
Začínám si všímat několika nepříjemných pohledů od svého okolí. Nelze si nevšimnout dalšího muže v modré uniformě, jak mě sleduje z povzdáli. Nenápadně se přitom snaží nahmatat gumový obušek za opaskem u kalhot. Přiznávám, že to je pro mě dostačující impulz přestat běsnit, nasát čerstvý vzduch do plic a raději si v klidu přerovnat své myšlenky. Nádech – a výdech.“

V našem světě zkrátka a dobře není prostor pro všechno, co se nám nelíbí, co se vymyká našemu vnímání standardů a jakési normálnosti. Potkali jste už někdy člověka se splínem, s nějakou duševní bolístkou, který se vám svěřil s tím, že chodí na terapii? Nebo na ní třeba ani nemůže chodit a tak má zaplacenýho terapeuta online? Takových lidí teď zdánlivě přibývá – schválně píšu zdánlivě, protože lidi měli psychický problémy, jen se jim nedostávalo adekvátní pomoci – a spousta lidí, i z jejich přímého okolí tyhle problémy bere strašně na lehkou váhu a nepřikládá těmto problémům důležitost. Což prostě není dobře, protože tímhle přístupem nikomu nepomůžete a sobě si taky hezkou vizitku neděláte. Těžko pak totiž, možná, budete hledat pomoc a pochopení pro sebe až to budete potřebovat.

„Jak to chodilo v praxi? Kupříkladu se při návštěvě úřadu zjistil nedostatek empatie a milého chování úřednice za přepážkou. Pokud nechtěla ztratit svou práci a být označena nálepkou: Společensky nevyhovující, musela podstoupit očistu. Osobu, jenž by tento proces léčby odmítla, čekalo nedůstojné živoření bez pracovních příležitostí a úplné vyloučení ze společnosti. Byl to dokonalý nápad na vytvoření dokonalého světa. Dokud se vše nezvrtlo krátce poté, co byla uzavřena většina úřadů pro nedostatek empatických pracovníků, školy pro nedostatek trpělivých učitelů a vláda pro nedostatek schopných a důvěryhodných ministrů. Projekt se absolutně vymkl kontrole a na očistu do specializovaných nápravných zařízení byl vyslán každý, byť s pouhým náznakem negativní lidské vlastnosti.“

Tohle se možná může někomu jevit jako supeskvělá myšlenka, díky který se spasí svět, zachráníme lidstvo a všechno bude zalitý slunce, pohodou a negativita a všechno zlé se z lidí vytratí jako mávnutím kouzelnýho proutku. Chá, pěkná iluze, leč stále jenom iluze. Hezká fata morgána, která jenom přikryje to nehezký, co se nám tu nelíbí. To ale neznamená, že to zmizí, že se nás problémy, bolístky a nedokonalosti přestanou týkat. Neznamená to, že když všechno, co je nám na obtíž přesuneme do hájeného prostoru, někam za mříže nebo vysoké stěny, že to všechno zmizí z povrchu zemskýho. Protože i bordel, který se nám doma nechc uklízet a tak ho jenom zahrneme pod postel nebo pod gauč je pořád kdesi přítomnej bordel, kterej o nás ledacos vypovídá.

                                                                                                   Ukázky v textu pochází z knihy "Očista"