Když se ztratí děvče

Asi každý z nás někdy někde – primárně tedy v médiích – určitě zaznamenal zběsilé pátrání někoho po blízké osobě. A extra velký humbuk se většinou semele v okamžiku, kdy se ztratí mladý člověk, student, huberťák, dítě. V tu chvíli začnou bláznit rodiče, pedagogové, média, sociální orgány, policajti, detektivové, kriminálka, zřizuje se domobrana. Zkrátka a dobře zběsile pátrá kde kdo. Otázka je…jestli se takovým zmizením, která často končí nehezky, dá předejít. Jestli se u mladých lidí dá předvídat a vytipovat rizikové chování, známky nějakého problému, trápení. Jestli se dá udělat něco víc, ještě předtím, než začneme při pátrání dělat maximum. Tohle je velká otázka, na kterou si zatím neumíme dostatečně kvalitně a uspokojivě odpovědět. Je to zkrátka něco, čemu zatím, nedokážeme předejít.

Možná právě proto si takové téma zvolila pro svoji chystanou knihu i Katarina Pierce. Ve své knize prvotině „Náramek lásky“ se zaměřuje právě na zmizení mladé dívky, která je zároveň ústřední postavou celého příběhu a na události, které nejenže následují po jejím zmizení, ale zároveň mu i předcházejí. Jako čtenář tak můžeme sledovat chronologický vývoj událostí, hrdinčiny trable, pohnutky a možné důvody, které vyústily v něco, čemu se možná mohlo předejít, ale z jakési laksnosti okolí, nepochopení, neschopnosti některé věci vidět se to úplně nepovedlo.

Ale možná zpátky na začátek příběhu, protože tam se to všechno začalo dít – nebo aspoň my, jakožto čtenáři, to tak budeme pociťovat, i když je dost pravděpodobné, že všechno začalo ještě dávno předtím. Lidský život totiž nikdy nezačíná na první stránce knížky, kterou právě začínáme číst – o tom bych vám někdy ještě chtěla napsat, ale dnes není ten den. V první řadě se totiž člověk musí narodit, musí se spoustu věcí naučit, buduje si jak rodinné, tak i přátelské vztahy a časem se, celkem přirozeně, v jeho životě objeví i ti, kteří mu cosi nepřejí, něco mu závidí nebo se s ním zkrátka v postojích či názorech úplně nepotkávají a neshodují. V životě Kaithy to není o moc jiné. A je to vlastně dobře, protože tím spíš bude čtenářům blízká, stává se tím jednou z nich, jednou z nás. Dohromady není ničím výjimečná. A to z ní dělá naši kamarádku, vrstevnici, spolužačku víc, než cokoli jiného.

Na jejím portrétu můžeme krásně sledovat všechny starosti i strasti, které mohou v běžném životě sedmnáctiletou holku potkat. Ať už jsou to trable ve škole, náhodné neshody s přáteli, první lásky, první zklamání, trable doma a tak nějak všeobecně přítomný pocit neporozumění. I když je pravda, že v životě Kaithy je přeci jen něco trochu jinak. Nemá maminku. O tu tragicky přišla a s ní ztratila i nejlepší kamarádku, parťačku, rádkyni, vzor. S její smrtí ztratila člověka, který ji, snad kromě nejlepší kamarádky, měl být v tomhle věku nejbližší. A tak se s tím nějak pere a vlastně je na to sama. Nebo jí to tak aspoň připadá. Možná právě to bylo příčinou jejího zmizení. Nebo v tom bylo něco jiného, důležitějšího, závaznějšího. A mohla to být úplná banalita, hloupost, která se jen stala poslední kapkou do poháru trpělivosti, který se tím přelil a začal odkapávat přes okraj sklenice.

Katarina Pierce ve své novelce představuje hrdinku, kterou by mohla být jakákoli jiná dospívající dívka se vším, co k tomuhle věku patří. Navíc dává důraz nejen na psychologickou rovinu příběhu, ale věnuje se i lince detektivní, kterou rozehrává zcela promyšleně a která, byť se to tak na první pohled nemusí jevit, má logický průběh i postup. Ten svým čtenářům servíruje velmi pozvolna a tak má každý možnost se zapojit nejen do pátrání po zmizelé dívce, ale i do hledání sebe sama, poznávání se a možná i pochopení. A to nejen nás jakožto čtenářů, tak i našich blízkých, kteří mohou řešit stejná trápení jako hlavní hrdinka téhle knížky.