Život na kolečkách //5 otázek pro Kristýnu Kolenčíkovou//

Kristýna Kolenčíková studovala jak základní, tak i střední školu při Jedličkově ústavu v Liberci. Tam absolvovala obchodní školu a následně se přesunula do Prahy, kde studovala střední školu obor sociální činnost. Do budoucna by ráda pracovala s dětmi ve škole, tak budeme doufat, že se jí její sen splní i přes handicap, který Kristýně mnohé v životě ztěžuje a omezuje. Ráda jezdí na výlety, sportuje, skládá puzzle a velkým životním parťákem je jí králíček Ema. O svém životě na vozíčku a oběcně o životě s handicapem vyžadujícím asistenci napsala velmi otevřenou knihu, kterou právě teď můžete podpořit na Pointě.

1. Vaše knížka je v mnoha věcech velmi upřímná a otevřená. Navíc se jedná o autobiografii. Bylo pro vás náročné se tolik otevřít ve svých pocitech a myšlenkách? Přeci jen je velký rozdíl jít vlastně s kůží na trh před cizími lidmi, než před přáteli a vlastní rodinou.

Nebylo, protože jsem chtěla napsat knížku, která by pomohla dalším lidem s řešením podobných situací a naopak mi to pomohlo, že jsem mohla psát otevřeně.

2. Jak vlastně celá knížka vznikala? Odkud se vzal impulz ji sepsat a ukázat lidem to, jak se žije lidem s handicapem?

Tak určitě v tom pomohl covid, protože se nedalo nic moc dělat, tak jsem mohla tu knížku sepsat, protože vždycky jsem chtěla udělat něco takového. Mohla jsem se vypovídat.

3. Myslíte si, že máte šanci svojí knížkou něco změnit? Myslím tím pohled lidí na odlišnosti, jejich přístup k jakkoli handicapovaným a tak podobně.

Chtěla bych, aby se o tom více mluvilo a třeba se tím něco změní, alespoň minimálně. 

4. Jaký je život s asistencí? Dá se nějak…zvyknout na fakt, že člověk v mnohém potřebuje pomoc jiných?

Život s asistencí je určitě dobrý, protože člověk na vozíku potřebuje jakoukoliv pomoc. Jestli to je malá nebo velká, tak díky asistenci se může žít svobodný život. Dá se na to zvyknout, ale lepší to je, když je to od narození než třeba po úrazu. 

5. Váš text je poměrně ojedinělým, na českém literárním trhu jich moc není. Na jakou skupinu čtenářů s ním cílíte? Kdo by si ji měl přečíst?

Všichni dospělí. Myslím, že je úplně jedno, jestli je člověk nějakým způsobem nemocný nebo není, protože mým cílem bylo napsat knížku jak pro hendikepované, tak i zdravé. Protože třeba hendikepovaní se můžou dozvědět, že se můžou osamostatnit. Bez ohledu na to jestli mají lehčí nebo těžší typ postižení. A pro lidi bez hendikepu, aby o nás měli větší povědomí, že jsme úplně normální lidé, jenom nám přebývá a něco ubývá. Místo rukou a nohou máme asistenci a abychom se mohli pohybovat, tak máme kolečka.