Všimli jste si, jak se teď všude více či méně řeší umělá
inteligence, její fungování, vliv, jaký na nás může být, jestli nám vezme práci
nebo nevezme práci…je toho dost a člověk se tomu asi úplně nevyhne, i když by
chtěl. Pomalu se tak dostáváme do situací, o jakých jsme doteď mohli číst jenom
ve sci-fi knížkách. Nicméně, neviděla bych to úplně takhle černě, i když dokážu
pochopit obavy, které tahle technologie může vzbuzovat. Osobně zatím zůstávám
v klidu, ona se žádná kaše nejí tak horká jak se uvaří a evoluce a
technologie zas nejdou tak moc rychle dopředu, abychom se zrovna týhle uměle
inteligenční reality museli bát.
Je to celkem paradox, všimli ste si? Všichni, no dobře
všichni ne, ale většina z nás o těhle věcech už léta čte, koukáme na ně
v televizi, chodíme na ně do kina. Vemte si jenom blbý Tamagotchi, který
svýho času dost letěli. To už byl takovej první malej krůček k tomu, kam
se jednoho dne můžeme dostat a pravděpodobně i dostaneme. Otázka je, jestli
tahle technologická cesta vede do pekel a zničíme tak definitivně sami sebe,
nebo se s tím naučíme žít, společně se nějak sžijeme a třeba si i vzájemně
pomůžeme. To by byl z mého pohledu ten nejideálnější scénář, ale taky
nejnaivnější, protože tolik důvěry v lidstvo vážně nevkládám. I když by
bylo moc hezký, kdyby aspoň jednou jedinkrát překvapilo.
Ono to totiž zatím vypadá, aspoň, co sem si tak
v knížkách a filmech všimla, že na soužití s jiným typem člověka, než
je ten náš, nejsme tak úplně připraveni. A když se podíváte na to, jak se
chováme i k sobě navzájem a jak nedokážeme přijmout ani malicherný a
nepodstatný odlišnosti mezi vlastním druhem, tak bych řekla, že nejsme
připraveni ani na žití mezi sebou navzájem. Ale můžeme na sobě pracovat,
zlepšovat se, zdokonalovat a krůček po krůčku směřovat k tomu, že si to
tady, na tomhle světě kulatým, ještě dokážeme udělat hezký.
Když jsem mluvila o těch knížkách, kde se tohle téma
otvírá, tak bych chtěla vypíchnout dvě, které se mi opravdu silně zaryly do
mysli i do duše. Tu první jsem četla i poslouchala jako audioknížku a
vychutnala si ji tak v několika rovinách. Jde o román
Umina verze od Emila
Hakla. Otvírá se v ní příběh právě umělé inteligence v podobě krásné
a inteligentní Umy, která se má učit lidským vlastnostem, modelům chování a
zvyků. Učí ji jistý mladík, který na tom není finančně moc dobře a tahle práce,
za kterou dostává královsky zaplaceno, je pro něj ideální příležitostí. No, jak
je vám určitě jasný, tak se to všechno zvrtne a konec není zrovna nejveselejší.
Nicméně je to skvělej román, kterej je navíc krásně namluvenej a který člověka
donutí se skutečně zamyslet a nějak duševně rozebrat jeho samotného na kousky.
No a ta druhá knížka je velkem novinkou, i když už se na
pultech knihkupectví pár měsíců objevuje. Vypůjčený čas je zase velká
psychologická sonda do duše člověka, který si svůj život představoval celý tak
trochu jinak. Soie Adlerová, hlavní hrdinka tohohle příběhu je totiž bioroid,
který byl vytvořen coby…náhrada? experiment? rozmar člověka? Namísto půlroční hibernace
se ovšem probouzí po
sto šedesáti letech
a stává se tak terčem zkoumání a podrobování se lidským zásahům do svého těla.
Dloubání, píchání, testování, neúcta a nucené podrobování se člověku je tím
nejhorším, čemu musí čelit. Možná… S autorkou Zuzanou Strachotovou jsem
měla jeden z mých prvních instagramových streamů, který najdete i na
youtube. Aktuálně společně připravujeme rozhovor sem na blog právě o tomhle
románu, inspiraci a jeho zrodu.
Obě tyhle knížky ukazují to, o čem jsem psala. Každá
trošku jinak, každá po svém, každá velmi výjimečným způsobem, který si oba
autoři pro sebe a taky pro nás vykreslili po svém. Oběma nechybí originalita,
dojemnost a síla příběhu, napětí, dramatičnost a především přesah a velké poselství,
které bychom neměli brát na lehkou váhu.
Komentáře
Okomentovat