I málo slovy se dá hodně říct

O kolika věcech se dá říct, že jsou rustikální? O nábytku, možná nějaký budově nebo předmětu. O kolika věcech se dá říct, že jsou punkové? O muzice, oblečení, životním stylu a dohromady i člověku. A o kolika věcech se dá říct obojí a myslet to úplně smrtelně vážně? Aktuálně mě nenapadá žádná. I když možná…možná, bych tu jednu měla. Protože lepší výraz, než rustikální punk pro ní zkrátka a dobře nemám. Ono, když se vám do rukou dostane taková básnická sbírka jako mě…no, posuďte sami, to bude asi nejlepší.

Minimum slov maximum obsahu je velmi jedinečná, drzá a v mnoha směrech neotřelá sbírka básní, úvah, duševních výkřiků a bůh ví čeho ještě, která je psána a koncipována přesně tak, jak se podobné věci v lidské hlavě rodí. Nesouvisle, zmateně, možná chaoticky, nekonzistentně a působí tak vyloženě, jak by řekla moje babička, rycum picum – neptejte se, co to znamená, prostě je to takovej náš rodinnej pojem pro něco, co se takový halabala nebo jak to říct. Teď to může vypadat, že jsem vyjmenovala všechny negativní stránky týhle sbírky. Nicméně opak je pravdou. Tohle všechno ji dělá výjimečnou, drze vtipnou, tak trochu moderně dadaistickou. A právě tímhle se totálně vymyká všemu, co je nám v tomhle literárním odvětví v současné době předkládáno. Což je něco, co na ní těhle textech hodnotím jako obrovský plus. Možná je to tím, že mám ráda drzou originalitu, která se rozhoduje úplně svobodně bez závislosti na tom, co se zrovna nosí, co je zrovna in, co zrovna vládne světu. Možná taky proto, že sem tak trochu punkáč, co se přístupu k životu týče, ne nadarmo mi kdysi moje angličtinářka řekla, že jsem drzí anarchista, ne nadarmo mi můj šéf kdysi řek, že můžu bejt ráda za to, v jakým století sem se narodila, protože v každým jiným by mě upálili jako prostořekou čarodějku, co uhranula statkářům dobytek. A něco na tom bude no, to zkrátka a dobře nepopřu. Proč bych to taky dělala, že jo?

Jo, sem holka, co ráda chaos, co není moc organizovaná, co občas dost trpí tam, kde se pravidla zkrátka musí dodržovat a kde je třeba s vlky výti. Zvlášť když by je člověk radši pokousal, než se s nima vydal na společný lov. O to víc mi tahle knížka, kterou jsem měla možnost si přečíst, udělala radost. O to víc mě bavilo ji číst. O to víc lahodila svým chaosem a neuspořádaností mým očím. S přehledem si totiž dovedu představit, že bych z jejích jednotlivých stránek nadělala černo-bílé nebo červeno-černé plakáty o velikosti metr na metr a půl a vyzdobila si jima stěny v ložnici nebo třeba v nějaký kavárně, která si nechce hrát na žádnej hogo fogo nóbl podnik – takový mě totiž děsně nebaví, to není moje zóna.  Udělat z toho takový umčo-literární obrazy, který navíc v člověku vzbudí nějakou emoci – navíc v každém úplně jinou – je něco, co mě láká od prvního okamžiku, kdy sem Minimum slov maximum obsahu otevřela. 

Ať nemluvím jenom o tom vizuálu, tak bych chtěla i pochválit i text jako takový. Na člověka to zapůsobí, určitě ho nějakým způsobem přiměje se na chvíli zastavit, zapřemýšlet, nechat se těmi konkrétními slovy, konkrétními sděleními prostoupit, zapřemýšlet nad nimi a třeba je sebou nechat i rezonovat. A přesně takhle, alespoň dle mého, by měla nejen poezie, ale literatura a vlastně jakýkoli umění obecně, působit na toho, kdo se na něj dívá, kdo ho poslouchá, kdo má aspoň trochu snahu a chuť ho vnímat všemi smysli, kterými ho vnímat lze. Minimum slov maximum obsahu mi zkrátka a dobře poskytlo to, co jsem si od ní přála a ještě něco navíc. Předčila moje očekávání, pobavila, zaujala, oslovila. No uznejte sami, co víc si od knížky přát?