Vyrážíte někdy z města ven? Nebo naopak z vesnice
do města? A jestli jo, díváte se pod nohy? Nebo kolem sebe? Rozhlížíte se nejen
v prostoru, který je pro vás nový, ale i v tom, který znáte a berete
ho jako svůj domov? Nebo moc neřešíte to, co se děje kolem vás nebo třeba pod
vámi? Knížka a potažmo i film Planeta Praha je velmi jedinečným dokumentem,
který ukazuje přesně to, co považuju za mega důležitý. A tím je soulad s okolní
krajinou, společná symbióza s okolním ekosystémem, který tu byl dřív, než
já, dřív, než dům ve kterém bydlím, dřív, dřív, než chodník po kterým denně
chodím do práce.
Tuhle svojí hodnotu a
tak nějak životní přístup k čemukoli se snažím maximálně promítnout i do
vedení naší domácnosti a kuchyně, což je věc, kterou se s vámi snažím
sdílet i trochu na instagramu a youtube a dávala jsem i něco málo sem – v tomhle
bych určitě moc ráda pokračovala třeba i v rámci středečních receptů. No,
tohle ovšem není tak úplně předmětem dnešního textu, i když je pravda, že to spolu
lehce souvisí. Ale teď zpátky k Planetě Praze.
Na tomhle dokumentu jsem byla někdy v loňském roce,
a i když to trvalo a byla to dost peripetie, tak se mi do rukou dostala i
knížka – ještě jednou velké díky Nakladatelství Jakost, že mi jí poslalo. A i
když je tam všechno předkládáno právě v prostorách a prostředí Prahy, dá
se všechno krásně vztáhnout na jakékoli město u nás i v zahraničí. Protože
je dohromady jedno, kde postavíme velké domy, sídliště, obchodní centra,
silnice a dálnice. Zásah do přírody a přirozeného ekosystému je to vždycky a
jako člověk se s tím vždycky musíme nějak vyrovnat a tomu ekosystému to,
že se nám přizpůsobil, že si pro naše pohodlí musel chtě nechtě odtrhnout od
svého standartu a komfortu, nějakým způsobem vrátit a přistoupit k němu s láskou
a pokorou. A to z jednoho prostýho důvodu. Protože jako lidé jsme tu pořád
jenom hosti. A to ještě na dost krátkou dobu, oproti tomu bordelu, který tu po
sobě necháme i oproti světu a vší fauně a flóře, která tu byla dřív než kdokoli
z nás.
Je hrozně důležitý si tuhle věc uvědomit a nějak se
zamyslet nad tím, jak najít v tom, jak chci žít JÁ a v tom jak si tu
už žijí jiní – ať už sou to holubi, co nám kadí na sochy nebo blbí mravenci, co
si to vesele v zástupu štrádujou napříč chodníkem, protože sou tak prostě
zvyklí a jestli si tam člověk postavil vlastní prostor pro chůzi je zas až tolik
nezajímá. Nebo kdokoli jinej, to už si vyberte sami. Protože jak s oblibou
říkám, „Svět začal jít do sraček v okamžiku, kdy se člověk začal srát tam,
kde neměl co dělat.“ a za tím si stojím, protože vymluvit mi to, dá každýmu
dost práce a nějaký argumenty jsou na tenhle výrok většinou fakt krátký. Zkuste
mi tvrdit opak. J
Je trošku škoda, že to, abychom si jako lidé uvědomili,
co všechno svými zásahy způsobujeme, komu všemu tím v podstatě ubližujeme,
kdo se nám musí přizpůsobit i když se mu kurník fakt nechce, mnozí z nás museli
vyrazit do kina právě na tenhle dokument – mimochodem vůbec bych nebyla proti,
kdyby se povinně promítal ve školách nebo nějakých komunitních centrech – a že
i já vám o něm píšu v rámci techniky a médií, místo toho, abychom si v klidu
sedli někam na trávu, popovídali si o tom a nechali již zmíněný mravence vesele
si to štrádovat po naší dece a odnášející si těch pár drobků, co nám upadlo.
Ale jestli mají tyhle naše výdobytky doby být k něčemu dobrý, tak ať je to
klidně tohle. Ostatně, plánuju vám o tom, jak si vedu v souladu s okolím
a přírodou svoji domácnost a kuchyni časem něco sepsat. Protože vždycky je
nejdůležitější začít se změnou, které věříme u sebe a pak to teprv předat dál a
třeba někomu ukázat cestu, jak si ten náš velkej Svět, udělat hezčím, čistším,
lepším a přívětivějším nejen pro nás, ale taky pro ostatní. A teď nemluvím
vyloženě o lidech. Je nás tu víc. A každý je důležitý, každý tu žije rád a
každý se tu chce mít dobře.
Komentáře
Okomentovat