1. Na českém literárním trhu nejste úplně neznámým a novým autorem. Publikujete už řadu let. Jak jste se stal publikujícím spisovatelem? Jaká byla vaše cesta ke knihám?
Psal jsem už od dětství, i když většina příběhů zůstávala jen v mé hlavě, protože jsem se je nedonutil všechny hodit na papír. Soustavněji jsem začal psát až v devadesátých letech společně s kolegou Milošem Zubíkem, s nímž jsem učil na stejné škole. Tvořili jsme pro vlastní potěšení, nicméně po čase se texty začaly vršit a my uvažovali o publikování. Nejprve jsme texty opisovali na psacím stroji a pak i na počítači v práci, neboť jsme touto vymožeností doma zatím nedisponovali. Inu, byl to úplný pravěk! Potom jsme naše hororové povídky nabídli jednomu zavedenému nakladatelství, které je však se vší slušností odmítlo. Poté jsme se přes kreslíře a karikaturistu Pavla Dvořáčka, povoláním také pedagoga, dostali do tehdy nově vzniklého humoristického časopisu Paroháč, kam jsme v letech 1998-1999 protlačili i pár černohumorných hororově laděných povídek. První čistokrevné horory nám potom vyšly roku 2000 v elektronickém časopisu Král Horror. Pak nastala pauza, kdy se zdálo, že naše hororová tvorba usnula, nebylo kde publikovat a my psali spíš jen sporadicky. Roku 2011 se redaktor onoho posledního zmíněného časopisu rozhodl vydávat sérii Antologie českého hororu, a proto nejprve oslovil už jemu známé autory. Naši autorskou dvojici to opět podnítilo k psaní a postupně jsme se účastnili celkem osmi svazků této řady. Přibližně v téže době jsme zareagovali na výzvu nakladatelství Akcent a zaslali tam soubor hororově laděných povídek zhrubaz let 1989-2011, který v roce 2012 vyšel pod názvem Mrazivé příběhy.
O dva roky později nám vyšla v nakladatelství Nová forma kniha Výprodej nočních můr, pak humoristické texty pod názvem Nápady šíleného pedagoga a jiné radosti (2015). Čtvrtou a poslední společnou povídkovou knihou pak bylo Nekrosarium, kterou vydal v roce 2018 Netopejr. Kolega postupně přestal psát, takže jsem se osamostatnil a tvořil sám. V Nové formě mně pak vyšlo ještě hororové romaneto Hrobořadí (2016) a později humoristická knížka Hodně štěstí, nebo ránu pěstí (2022). Všechny výše uvedené knihy vznikaly v podstatě samonákladem, musel jsem si z velké části zajišťovat propagaci a prodej, což mě už dost vyčerpávalo. Po roce 2018 mi bylo jasné, půjde-li to takto dál, budu muset psaní omezit, nebo s ním možná i skončit. Oporou mi tehdy byl časopis Howardvydávaný Honzou Vojtíškem, pro který jsem také leccos napsal. Skutečnou záchranou v pravou chvíli byl ovšem vznik hororového nakladatelství Golden Dog, kde mi od té doby vycházejí další knihy. Díky za něj a za jeho báječného šéfa Martina Štefka! V poslední době jsem také zahájil systematičtější spolupráci s nakladatelstvím Carcosa a nevyhýbám se ani dalším příležitostem. Vždycky si totiž vzpomenu, jaká bída s vydáváním to kdysi byla.
2. Když se člověk podívá například na Databázi knih, zjistí, že máte na kontě nejen hororové příběhy, ale i humoristické texty, historické knihy, které jsou spíš odborného rázu… Je toho spousta a navíc jde o opravdu pestrou škálu žánrů. Který z nich je vám ale nejbližší? Co píšete opravdu rád?
Mám rád jak humor, tak strašidelné příběhy a velmi často to spojuji. Můj humor je spíš černý a mé horory bývají často humorné (ovšem zdaleka ne vždy). Také se rád dozvídám nové věci, proto mě baví historické bádání, ať už o starých letadlech, zajímavých osobnostech nebo zapomenutých textech. Miluji různorodost, takže tyhle činnosti střídám, aby mě z toho nic neomrzelo.
3. V nedávno vydané antologii Esence hrůzy jste publikoval svou povídku Pán oprátek, která je nejen ryze hororová, ale i velmi psychologicky laděná. Odkud se vzal nápad na takhle mrazivý a znepokojivý příběh?
Protože teď hodně čtu texty z devatenáctého a počátku dvacátého století, které mají osobitý kolorit, zatoužil jsem napsat něco podobného, tajemného, odehrávajícího se v temných kulisách starých pustých domů. Nápady ke mně přicházejí spíš nečekaně, třeba při cestě z nádraží, takže je pravděpodobné, že podobným způsobem vznikl i námět k této povídce, který jsem nalezl zaznamenaný ve svém soustavně vedeném „zásobníku“ námětů.
4. Kromě psaní máte samozřejmě i svojí práci. Živíte se jako archivář, to je určitě zajímavá práce. Dá se při ní načerpat inspirace na nějaký příběh?
V ohromném množství archiválií, které se nacházejí v našem archivu, se dají nalézt zajímavé a kuriózní příběhy, které v mnoha případech překonávají fantazii spisovatelů. Ve starých kronikách, matričních záznamech, hřbitovních knihách, soudních spisech i v osobních a rodinných pozůstalostech se píše o zločinech, šílenství, vraždách a rodinných tragédiích. Něco jsem využil při psaní románu Mízožravci, další podklady mám v záloze.
5. Kromě práce v archivu se zajímáte i o historii letectví, filmu a českého hororu. Narazil jste při svém bádání třeba na nějakou zajímavost, která vás právě v rámci českého hororu překvapila? Doporučil byste třeba nějakou publikaci, pro ty, které tahle část literární historie také zajímá?
Ukazuje se, že strašidelné příběhy nebyly v české literatuře až takovou Popelkou, jak se někdy soudí. Nicméně je pravda, že tu působily určité tlaky: nejprve důraz na vlasteneckou a výchovně vzdělávací roli literatury, později za dob socialismu zase přesvědčení o úpadkovém charakteru hororu, který nijak neřešil aktuální problémy budování šťastných zítřků. Velkých hororových autorů, kteří by se žánru věnovali soustavněji, tu v devatenáctém století nebylo příliš mnoho. Zato se dá nalézt řada dnes již zapomenutých tvůrců, kteří napsali drobnější dílka, která si dodnes zachovala jistou působivost. Sem tam se k hororově laděné tvorbě dostali i autoři zvučných jmen, třeba Neruda nebo Jirásek. Explicitnější hrůzu pak přinášelytehdy četné veršované balady, kteréobvykle zpracovávaly témata z lidové slovesnosti, hlavně z pověstí. Ty můžete nalézt v antologii nakladatelství Golden Dog s názvem Umrlčí věnec (2021), kterou jsme dali dohromady s Honzou Vojtíškem. Další podobně laděné antologie a výbory by měly už brzy následovat. Zásadníteoretickou publikací, která přináší neotřelý pohled na historii českého hororu, je pak kniha Černý bod (2015), jejímž autorem je přední znalec v oboru – Martin Jiroušek.
Komentáře
Okomentovat