1. Spousta autorů začíná už ve velmi mladém věku a svoje práce si schovává do šuplíku. Vy jste začal psát vlastně mnohem později. Co bylo takovým tím první impulzem, kdy jste si řekl „Teď mám nápad, napíšu a někam pošlu.“?
Vlastně není tak úplně pravda, že jsem začal psát až později. Četl jsem od malička. Knihovna byla přes ulici, pod polštářem jsem měl dvě záložní baterky a po nocích hltal dobrodružné knihy jednu za druhou. Ruku v ruce s tím přišly i pokusy o psaní, ale zřejmě jsem byl na sebe moc náročný. Všechno co jsem v té době napsal, jsem následně roztrhal, protože jsem s tím nebyl spokojený. Když pak vynechám nějakou tu poezii v pubertě, tak zlom přišel opravdu až před šesti lety. V té době jsem jen tak pro legraci zkusil napsat námět na scénář pro Seznam. Byla to soutěž a já ji s dalšími čtyřmi kolegy vyhrál. Odměnou byla nalejvárna ve scénáristickém kempu a tvorba toho příběhu pod dohledem odborníků. Seriál se pak bohužel nerealizoval, stále jim asi leží v šuplíku, ale pro mne to byl velký impulz. Řekl jsem si, že to se mnou není tak zlé a vrhl se do kurzů Tvůrčího psaní a pak už to šlo celkem samo. Chodil jsem k René Nekudovi a hodně mi to dalo, potkal jsem tam přátele se stejným vkusem a pak už to šlo samo. Přišla první sbírka, drobné úspěchy v soutěžích a pak další sbírky.
2. Vaše povídky se i poměrně brzy dočkaly úspěchů a objevily se v několika hororových antologiích. Například ve sbírce Červi v hlavě nebo v poměrně čerstvé novince Esence hrůzy. Jaké to pro vás je, vidět svoje příběhy v knížkách, na pultech knihkupectví, v recenzích čtenářů?
Recenze jsou velkou odměnou. Většinou jsou pozitivní. Jsem hodně překvapený, že se Červi v hlavě i Esence hrůzy tak líbí. Na pultech jsem viděl tyto knihy sice jen dvakrát, ale bylo to samozřejmě příjemné. A má to i vedlejší bonusy, v jedné z recenzí jsem byl přirovnán k japonskému autorovi komiksů Džundži Itó, následně jsem si pak vyhledal jeho tvorbu a moc se mi líbí.
3. Ve vašem medailonku právě v „Esenci“ mne zaujaly dvě věci. Ta první je vaše práce terapeuta v oblasti závislostí, ta druhá pak vaše toulky po Blatech a poslouchání hospodských historek. Nejdřív možná k tomu druhému, tedy k toulání a poslouchání. Jsou pro vás tahle místa inspirací k psaní?
Ano, Blata mám moc rád. Je to krajina, ve které jsem vyrůstal a nedivím se, že inspirovaly k psaní Klostermana. Někdo tu placku nemá rád, někdy za mnou přijedou na návštěvu kamarádi z míst, kde jsou zvyklí na kopce a stěžují si, že by na téhle rovině nemohli fungovat. Ale já když vidím okolo ty vysoké rákosy, rybníky nebo staré stromy zahalené v mlze, tak mám radost a fantazie se probouzí. Poslouchání historek v hospodě možná tak trochu souvisí s mou prací (a asi také s nákloností k Haškovi či Hrabalovi), tam poslouchám příběhy lidí každý den, zapojuji se, je to odpovědná práce. V hospodě pak často jen „vyčerpaně“ mlčím a poslouchám, tam jsou ty příběhy o něco veselejší. Většinou.
4. A teď k tomu druhému, protože to je určitě něco, co zaujme skoro každého. Neuvažoval jste třeba nad tím, že byste některou svoji povídku nebo i třeba román zasadil právě do prostředí léčebny? Přijde mi, že takové prostředí a osobní zkušenosti jsou poměrně nosným a čtenářsky oblíbeným tématem.
Samozřejmě, že jsem o tom uvažoval. Zatím to pro mě ale má několik háčků. Jednak je prostředí léčebny časté téma horrorů a já se vždy snažím psát něco neobvyklého. Asi bych při tom pokusu měl stále před očima knihu Vyhoďme ho z kola ven a ta se těžko překonává, byť nejde o horror. Potom se také trochu bojím té přípravy, oblast klasifikace diagnóz je ošemetná a kolegové by mě možná rozcupovali. Navíc, já vždy musím mít co nejlepší přípravu. Dělám si rešerše a vždy musím mít celou strukturu příběhu dopředu připravenou. Takže za tím vidím spoustu práce. Ale třeba se do toho časem pustím, kdo ví.
5. Píšete teď něco nového? Můžeme se těšit na nějaký další hrůzostrašný příběh?
Mám aktuálně rozepsané dvě novely, ale jak rychle mi to půjde, to nevím. Píšu pro zábavu, když mám čas. Můžu prozradit, že první z nich jsou takové Stranger Things v českých reáliích devadesátých let a druhým motivem zůstávám částečně opět na blatech a tentokrát se zkusím věnovat upírům. Ti mě vždycky bavili, od Draculy, přes Necroskop až po knihy Dana Simonse v poslední době. Zároveň mě láká vystoupit ze škatule podivností a strachu a věnovat se klasické próze. Uvidíme J
Komentáře
Okomentovat