Od blogu ke knize aneb Idiotka na literárním poli //5 otázek pro Denisu Sobolovou//

Denisa Sobolová je především herečka. Má zkušenosti z profesionálních zájezdových představení pro děti a dospělé, s natáčením studentských filmů (FAMU, FAMU International, Filmová akademie Miroslava Ondříčka v Písku), seriálu (Sestřičky), videoklipu a reklam (Kaufland – kampaň Kulišáci, Impresa Films). Ve volném čase se mimo herectví věnuje tanci (swing) a zpěvu, ráda plave, věnuje se historii, studiu francouzštiny a psaní. Je otevřená všemu, co se může naučit.

1. Deník idiotky vznikl jako samostatný projekt, který vzešel z jednotlivých příspěvků vašeho blogu. Jak jste je vybírala? Mají třeba nějaké společné téma, jmenovatele, spojují je třeba podobné motivy?

Příspěvky do knihy spojuje můj život v různých situacích. Vybrané jsou chronologicky podle sdělení a podle příspěvků, které se mi zdály jako samostatně nosné. Spojovacím prvkem je moje touha po kreativní činnosti (konkrétně psaní a herectví) a uskutečňování tohoto snu. Čtenáři v knize tedy mimo jiné najdou jak vtipné “historky z natáčení“, tak propady a ztráty sebedůvěry z neustálého hodnocení od ostatních.

2. Co vás vbec přivedlo k psaní tak osobního blogu jakým je právě Idiotka?

Měla jsem silnou potřebu sdílet. A chtěla jsem tím propojit další lidi, kteří zažívají podobné situace nebo se občas cítí špatně.

3. Když jsem knížku četla, tak jsem si často vzpomněla na Carrie ze seriálu Sex ve městě. V podstatě i podoba knihy a její vznik mi přišel takový podobný. Je to jen moje čtenářské zdání nebo je v tom nějaká inspirace?

Děkuji, vlastně asi za pochvalu, je to velmi úspěšný seriál, ale v tomto případě je to spíše vaše čtenářské zdání, protože Sex ve městě jsem nikdy nesledovala.

4. Asi každý člověk se ve svém životě nebo v nějaké jeho etapě cítí jako úplný idiot. Takový ten pocit, že se nic nedaří, že je všechno úplně blbě, ne-li horší asi nevyhne nikomu. Jak se tohle období, respektive tahle období, podařilo překonat?

Nějaký univerzální recept asi neexistuje, i když, kdybych nad tím hodně přemýšlela, tak je to podle mě čas. Je to sice klišé, ale je to opravdu něco, co pomůže překonat všechny rány. Já si to většinou všechno emočně velmi silně “odžila“ a postupem času se vždy našla nová cesta, kudy jít.

5. Právě díky otevřenosti a upřímnosti všech pocitů v těchto shit obdobích je vaše knížka velmi jedinečná. Dodává člověku takový ten pocit, že je i někdo další, kdo se nemá vždycky super skvěle, čtenáři, možná spíš čtenářky, protože si moc nedovedu představit, že by po takové knize sáhl muž, v její hlavní hrdince spřízněnou duši a vlastně i kamarádku. Je tohle ten cíl, který jste si dala nebo je v tom ještě něco víc?

Ano, zcela jistě to byl jeden z hlavních cílů. Chtěla jsem být oporou pro ty, kteří zažívají podobné pocity a emoce, kdy vám druzí například často říkají, že jste přecitlivělí, a že secítit nějakjinak než dobře, je vlastně špatně. Častokrát se mi stalo, že když jsem četla něčí deníky, moc mi pomohlo, když jsem se s těmi pocity mohla ztotožnit a věděla jsem, že v tom nejsem sama. A tak jsem přijala, že jsem “citlivka“ a nestydím se za to. 

Dalším podnětem k vydání knihy bylo motivovat ostatní, aby šli za svými sny stejně jako já, s menšími či většími úspěchy, ale stále kráčející kupředu a zpátky ni krok.