Mluvím o tom nahlas a všude samej doktor //O jednoho víc part 2//

Od posledního článku o naší cestě k potomkovi, jsem na tomhle téma drobet odmlčela. Aspoň tady na blogu, na instagramu a youtube se něco málo objevilo. Ale ono sepsat něco kloudnýho, delšího a smysluplnýho dá občas zabrat, zvlášť, když se jedná o takovouhle věc, kdy by měl mít člověk jasně ujasněno, čemu se chce v daným textu věnovat a jak moc velkou etapu obsáhnout aby to dávalo dohromady smysl. Navíc z tohohle procesu v podstatě není úniku, nedá se od něj odpočinout a do toho se musíte věnovat svým povinnostem v práci a doma. A věřte mi, že zrovna tahle věc můj život aktuálně ovlivňuje úplně všude a de facto denně. Jak jsem řekla, člověk se před tím neschová.

Nicméně dneska bych se chtěla zaměřit na nějaký první kroky, který bylo třeba podstoupit, abychom vůbec s Martinem věděli, jak na tom jako pár jsme, o tom, co mi v tu chvíli přišlo důležité a jak se k téhle věci postavili ti, kterým jsme to řekli. Minimálně já to musela říct v práci – no dobře, nemusela, ale přišlo mi to vhodný, vzhledem k tomu, že jsem někdy potřebovala odejít dřív, přijít později, mít volno celej den a tak vůbec. To jsou totiž věci, které v procesu IVF a v nějakých fázích před, čekají prostě každýho a myslím, že je fajn vědět, – ať už jste ta daná ženská, partner, rodinný příslušník nebo třeba šéf či kolega v práci – že v týhle věci je podpora, sympatie a i nějaká vstřícnost mega důležitá.

Zkusím to vzít nějak postupně a popořadě ať v tom nemáme bordel, ale za případný odbočky se předem omlouvám, může se stát, že přijdou. Prvně asi začnu tou prací, protože tam jsem to řekla v podstatě hned, jak jsme to nějak v klidu probrali doma, a došlo nám, co tenhle proces bude pro nás dva obnášet. Zrovna tohle mi totiž v tu chvíli přišlo fakt důležitý. Za jedno sme, myslím, skvělej kolektiv, kde si spoustu věcí můžeme říct a nějak se spolu sdílet a za druhý mi bylo jasný, že pokud budu podstupovat nějakou hormonální léčbu a začnu kvůli tomu chodit po doktorech, tak se to nějakým způsobem, více či méně, toho kolektivu a nějakých mých momentálních nálad a stavů prostě dotkne. Takže aby kolegyně byly zavčasu varovány. J A dobře sem udělala, protože to, co přišlo potom, a o čem se víc rozepíšu příště, byl větší rock n´ roll, než bych si pomyslela. Co jsem taky udělala bylo prolustrování knížek na téma IVF a celého procesu. Pár z těch, který mě zaujaly jsem si přečetla a musím říct, že každá z nich mi dala nějaký poznatek nebo jenom point, který jsem si poznamenala. O nich bych vám časem chtěla natočit video, který bude věnovaný čistě jejich obsahu, tomu, jak na mě působily a co jsem si z nich odnesla. Jen rychle jmenovitě ať máte představu - Spermie v kelímku, Zázrak ve zkumavce, Matky, IVF máma z Prahy.

Jak už sem psala, jsem tam fakt hrozně fajn kolektiv a navíc samý ženský, takže to všichni, všechny, vzaly hrozně v pohodě a hezky a dodneška se občas zeptají, jak sme na tom, co nás třeba čeká a tak, což je hrozně fajn a vždycky mi to tak nějak, drobátko, zvedne náladu. Jak jsem řekla, na tenhle pozitivní postoj v pracovním kolektivu fakt myslete, pokud vaše nadřízená/podřízená, kolegyně, něčím takovým prochází. No a po tomhle kroku nastalo nekonečný, aspoň tehdy mi to tak připadalo, kolečko po doktorech a počítání plodnejch dnů, ovulace, menstruace a nedejbože aby ty ideální dny vyšly na víkend. Ono to ve finále nebylo tak hrozný, ale v tu dobu se mi to tak jevilo no… Pak už to věděly jenom moje dvě nejbližší kamarádky a musím říct, že zrovna Esterce sem moc vděčná za udržení mojí psychický pohody – kafíčka a koláčky do práce, zprávy, zájem, starost, objetí, když sem to potřebovala. Nevěřili byste, kolik takový drobnosti udělají radosti a pozitivity v lidský hlavě. Zvlášť, když je člověk v situaci, kdy to potřebuje víc, než jindy.

Bylo to třeba mě vzít krev kvůli hormonálnímu profilu, kdy se zjišťuje, jestli má holka všech potřebných dost, jestli její tělo v tomhle směru správně a pokud ne, tak se samozřejmě nasazuje patřičná léčba podle aktuálního výsledku. Tady sem měla štěstí, protože, naštěstí, je všechno jak má být, všechny hladiny jak se patří a i ovulace se zdála poměrně úspěšně probíhající, takže malé povzbuzení na začátek bylo fakt senzační. Navíc se i ukázalo, že i moje kardioložka nemá proti mému případnému těhotenství nic proti, a i když budu muset být fakt hlídaná a být vzorná, což teda fakt hodlám být, takže malé/velké dárky na začátek. Bylo teda jasný, že problém bude někde jinde. Jo, u Martina to nebude, kdo by to chtěl vědět. Ten na vyšetření taky musel a ukázalo se, že je takovej samec, že zbořil všechny aktuální tabulky a průzkum, kterej se dělá každých deset let. Tak cink cink cink JACKPOT. To bychom měli.

Nejsem si teď jistá, jestli jsem to v úvodním článku psala nebo ne, takže jestli se budu opakovat, tak sorry, ale tohle je důležitý říct. Vzhledem ke svojí vrozený vadě, syndromu, který, bohužel, obsahuje spoustu zdravotních problémů, které se ukážou vždycky, když se to nejmíň hodí, sem už v pubertě, kdy sem na gyndu začala chodit, zjistila, že mám pochvu rozdělenou svalovou přepážkou, kterou jsem si v nějakých osmnácti, pokud si správně pamatuju, nechala chirurgicky odstranit – zdravotně neznamenala žádné omezení, šlo spíš o nějaký moje pohodlí a komfort. Musím říct, že jsem udělala tenkrát dobře, protože, ne že bych si do té doby sex nijak neužívala, ale pak to bylo nějaký lepší a pohodlnější, pokud to tak můžu říct. Tenkrát se nicméně ukázalo, že již zmíněná přepážka zasahuje až do dělohy, ale nijak víc se to nezkoumalo, protože to nikdo nepovažoval za důležité. Ten okamžik nastal až teď. Teprve teď se usoudilo, že by bylo fajn zjistit víc, prozkoumat vše do detailu a v podstatě tak zajistit nejen můj hladký průběh budoucího těhotenství, ale i vědět, na co je třeba dát pozor do budoucna, protože máme v rodině dispozice k výskytu rakoviny a je tedy třeba si na prevenci dávat fakt pozor a být v tomhle směru zodpovědnější. Takže se naplánovala laparoskopie a předoperační vyšetření. O tom už ale jindy, protože je to zas na delší povídání.