Mohlo by se zdát, že hororů je na české literární scéně
dost a dost. Nicméně při bližším zkoumání zjistíte, že buď jde o knížky pro
dospělé plné krutosti, násilí, drsnýho sexu a hororovýho bizáru nebo je to
literatura čistě překladová. Horory pro mládež se moc nedělají, téhle skupině
čtenářů aktuálně vládne spíš nejrůznější fantastika případně klasická
romantika. A tak je třeba vyplnit díru na trhu. Do toho už se trošku pustila
Rosana Zvelebilová se svým nakladatelstvím Canc, respektive jeho odnoží Rýče a příležitosti
se chopila i neskutečně milá, svojí práci oddaná a na první pohled křehká
zdravotní sestřička, která tak trošku klame tělem. Do týhle holky byste totiž
na první pohled neřekli, že se ráda bojí, že si libuje v hororech a že
dokonce i jeden napsala. A i když je to horor pro mladistvé a mladé dospělé, je
to docela kruťárna krutá, psycho na každý stránce a…no, i mě, odchovance Kinga
tenhle román zaujal na první dobrou. Tak proč vám o něm něco nenapsat, že jo?
Cizinec se zapalovačem je v mnoha
směrech velmi
originálním a neobvyklým dílem. Když pomineme věkovou skupinu čtenářů, pro
kterou je určený, – a tohle je jeden z obrovských benefitů celý knížky,
protože týhle literatury je fakt šafránu – tak i samotný nápad a umístění
příběhu co se místa dění týče je něco, s čím se člověk tak úplně běžně
nesetkává. Ale vezměme to hezky popořadě. Valentina Vávrová se zkrátka a dobře
jednoho dne rozhodla, že nebude horory jenom číst, ale že se pokusí i jeden napsat.
Trošku tomu pomohl Covid, což je asi jediný pozitivum, který nám, jakožto
lidstvu tahle choroba přinesla, – literatura se dočkala spousty nových knížek a
na literárním poli se objevily nové autorské tváře – který nás všechny na
dlouhou dobu uvěznil doma, v bytech, v tak trošku vlastních akvárcích
a klecích. A právě tady, nejen v téhle době, ale i v jednom bytě, se
celý příběh o tichém, plíživém snu, které se vám pomalu vkrádá do života, se
narodil podivný
Cizinec se zapalovačem, který se sice tváří jako váš kámoš,
jako relativně milá společnost, jako někdo, kdo vám rozumí a naslouchá, ale ve skutečnosti
je někým/něčím čeho byste se měli opravdu, ale opravdu hodně bát.
Tenhle chlapík se totiž, za podivných a ne úplně jasných
okolností, začne zjevovat ve snech hlavní hrdinky. Začne ji v nich pravidelně
navštěvovat, oslovovat…stane se zkrátka a dobře jejich součástí, prvkem, který
po čase začne sama vyhledávat, po kterém se jí, možná, dokonce začne časem
stýskat. A právě tohle je ta tenká hranice mezi snem a realitou, která by, za
ideálních podmínek, neměla být nikdy překročena. Ať už se vám zdá sebehezčí věc
se sebevětším sympaťákem. Co patří do snů, má tam zůstat. Schválně jsem zmínila
ty ideální podmínky a křehkou hranici, protože, a tady už sečtělý a bystrý čtenář
ví, kam mířím, je právě v tomhle románu tahle hranice setřena jako křída
na tabuli. Cizinec vystupuje se snů, získává hmatatelnou podobu, nabývá na síle
a stává se nebezpečným a velmi rafinovaným tyranem, který z domova hlavní
hrdinky, z prostředí, kde se má každý z nás cítit bezpečně, začne pomalu
vytvářet klec plnou hladových šelem. A uniknout z ní nebude vůbec prdel.
Valentina Vávrová mně fakt vystrašila, znepokojila a
naplnila moje tělo i domov znepokojujícím strachem, tíživou atmosférou a
temnotou, kterou neprosvítí ani ta nejsilnější světla reflektorů. A přesto se
vyvarovala přílišné brutalitě, násilí, krvi a bolestného křiku, kterým jsou,
aspoň mám trošku ten dojem, dnešní horory z velké části opravdu nabušené –
samozřejmě se najdou světlé výjimky, ale vesměs to tak je, bohužel. Vrátila tak
čtenářům horor ve své prapůvodní podstatě, v příběhu, který vás má opravdu
vyděsit, nikoli šokovat a znechutit, skvěle pracuje s postavami i
atmosférou, kterou buduje velmi pomalu a pozvolna, nechává nás, i protagonisty
svého románu dlouho věřit, že je všechno v podstatě v pořádku a
hlasitě za námi všemi zabouchne dveře v okamžiku, kdy se doma cítíme v bezpečí
a nečekáme nějakou zradu. A jakmile tohle udělá, otočí klíčem v zámku a uvězní
nás v příběhu, ve kterém jsme se rozhodně nechtěli ocitnout. Jenže v tu
chvíli už je to ano, kdo určuje pravidla, kdo nás nechá přežít nebo se rozhodne
nám ublížit a totálně rozklížit naše nitro. Ona je tím hlavním hybatelem
událostí a my, čtenáři, se stáváme bezmocnými figurkami na šachovnici plné děsů
a běsů, o kterých se nám bude ještě dlouho po skončení téhle partie zdát. A
přesně takový by měl dobrý horor být. Přesně takový mám ráda.
Komentáře
Okomentovat