Otevřeně, upřímně a s láskou //5 otázek pro skvělý pár//

Dnešní rozhovor je pro mě hodně výjimečným a pro vás, doufám, bude taky. Tentokrát jsem si dovvolila vyzpovídat partnerský pár. Dva skvělé, kreativní lidi, kteří spolu žijí ve slunné Kostarice, píšou spolu knížky - o těch se vám tu rozepíšu už brzy a na instagramu už máte příspěvek o první z nich - a na svých sociálních sítích ukazují nejen život v zahraničí, ale především život v harmonickém a pro mnohé možná podivném partnerství. Oba jsou totiž trans, oba si prošli změnou pohlaví, oba hledali svoji zřízněnou duši a partnera na celý život. A našli ho právě jeden v druhém.

Nathan:

1. Osobně mi přijde strašně skvělé, jak se různě snažíte sdílet a ukazovat váš osobní život, byť s nějakými nastavenými mantinely a pravidly. Jakou důležitost tomuhle přikládáte vy sami?

Nathan: Rozhodně velkou, neboť věřím, že je zapotřebí, a obzvláště pak v dnešní době plné extrémů, ukazovat lidem, že existuje rovnováha a že odlišnost od většiny není synonymem pro touhu po pozornosti či tzv. syndrom sněhové vločky. Sebeprezentace je proto nezbytným prostředkem k tomu, jak toto ekvilibrium a střídmost nenásilně šířit a nabídnout společnosti, nikoli si na ní vynucovat, jiný úhel pohledu na život, z něhož stejně nikdo nevyjdeme živý.

Thea: Popravdě už nějakou chvíli uvažuju o tom, že si založím účet na OnlyFans a odhalím i něco z toho intimního života. Jedním z mých životních snů je totiž natočit erotickou japonskou verzi Sněhurky a sedmi trpaslíků, v níž bych si zahrála hlavní roli. :D

2. Ať už se naše společnost, vlády i církve tváří jakkoli pokrokově a osvícenecky, pořád je to spíš tak, že se na lidi s odlišnou sexuální orientací nebo jakoukoli odlišností, co se týče identity, vizáže a vlastně i něčeho tak malicherného jako je třeba způsob myšlení nebo oblékání pohlíží s despektem, neporozuměním a odsouzením. Je nějaká cesta, jak tohle globálně změnit?

Nathan: Obávám se, že představa „globální změny“, o jejíž dosažení se v posledních letech pokoušejí různé neziskové organizace i mnozí silně afektovaní jedinci, není reálně uskutečnitelná a jediné, co toto snažení může globálně přinést, je naprostý chaos, který povede ještě k větší nenávisti a utrpení. Pokud se máme jako společnost změnit, pak každý, bez ohledu na to, kdo nebo kým je, musí začít sám u sebe. Dokud se nenaučíme – mít se rádi, být schopni si ze sebe udělat legraci, dokázat přijmou kritiku a odlišný názor, nedovolávat se pouze svých práv, ale plnit i své povinnosti, a především žít a nechat žít; budou se lidské dějiny stále jen točit v bludném kruhu měnících se kulis a ideologií, a revoluce budou požírat svoje děti.

Thea: Lidi se nikdy nezmění. To je stejné jako s pravdou a upřímností. Každý druhý má plnou hubu řečí o tom, jak miluje upřímnost a že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, ale běda vám, pokud takového člověka před pravdu postavíte nebo mu řeknete upřímný názor. To jste ihned hater a měli by vás přinejmenším zavřít. Ne, nevěřím v pozitivní dopad globální změny, která na západě už probíhá a je mi z té propagandy upřímně smutno.

3. Oba žijete v Kostarice. Vnímáte nějaké zásadní odlišnosti, jak se na trans člověka pohlíží tady u nás v Čechách, a právě v téhle části Latinské Ameriky? Ať už je to třeba přívětivější přijetí, osvícenější přístup k celému procesu proměny, uzavření legitimního manželství nebo i partnerství obecně?

Nathan: Ano, odlišností je zde mnoho a přístup místních obyvatel, a to nejenom k transgender menšině, ale lidem všeobecně, je jednou z nich. Je to paradox, protože ačkoli je Kostarika silně křesťanská země a jsou zde nelegální potraty, tak tu lidově řečeno „kámen šuká cihlu“ a nikdo nemá potřebu řešit, co má druhý mezi nohama, jestli je hubený nebo tlustý, anebo je na holčičky či na chlapečky. V Kostarice žijeme už tři roky, bez problémů a dlouhého čekání jsme zde mohli zahájit hormonální léčbu a za celou dobu jsme se tu nesetkali s tím, že by nás někdo veřejně odsuzoval, ukazoval si na nás prstem nebo na nás pokřikoval na ulici. Lidé jsou tu ve spoustě směrech jednodušší než obyvatelé vyspělé Evropy, leč nejsou zlí a tak šíleně závistiví jako Češi, kteří vedle nich působí jako natlakované sudy s toxickým odpadem.

Thea: Pro zahájení hormonální léčby nám v Kostarice stačila jedna návštěva endokrinologa a rozbor krve, takže oproti Česku je to nebe a dudy. Jinak jsem se tu opakovaně ptala různých lidí okolo nás, tím mám na mysli Kostaričany, jaký mají názor na transgender, když jich většina chodí každou neděli do kostela. Všichni do jednoho mi odpověděli, že „soudit nás může pouze bůh“ a je to nijak neobtěžuje ani nepohoršuje. „Proč by nám to vůbec mělo vadit?“ ptali se mě nechápavě.

4. Zmínila jsem tu to partnerství a ráda bych na to lehce navázala. Je fakt, že s párem, kde by oba byli trans, jsem se zatím nikde nesetkala, a to kolem sebe mám poměrně pestrou škálu lidí. Je to běžné, že se takhle dva lidi najdou/sejdou, zamilují se, začnou spolu žít?

Nathan: Na základě předchozích zkušeností náš vztah rozhodně nevnímám jako něco úplně obvyklého. Z prosté logiky, pakliže si vezmeme jako příklad běžný „cisgender“ pár tvořený mužem a ženou, pak nás asi nikoho nepřekvapí, že ke dlouhodobému a spokojenému soužití jim nestačí jen to, že se oba narodili ve správném těle. Najít svou spřízněnou duši mezi téměř osmi biliony lidí, kteří obývají tuto planetu, není nic jednoduchého a mnohým se to nepodaří ani za celý život. Tudíž šance, že na vás vaše druhá polovička čeká mezi čtyřprocentní menšinou, k níž navíc sami patříte, je velmi mizivá. Proto naše setkání považuju za víc než osudové.

Thea: Není to běžné. Osobně neznám žádný další pár jako jsme my, a to jsem za svůj život potkala deseti tisíce lidí v mnoha zemích, kde jsem žila. Ale určitě nejsme jediní transgender manželé na celém světě. V Kostarice možná a možná i v Česku, ale já původem ani nejsem Češka. Narodila jsem se v Maďarku a v Čechách, tenkrát ještě Československu jsem akorát chodila do školy.

5. Přijde mi, že máte hrozně fajn a harmonický vztah, minimálně na sociálních sítích to tak působí, i když je mi jasné, že to asi občas skřípe jako v každém jiném vztahu. Napadlo mně…plánujete třeba společně potomky? Předpokládám, že to není úplně nedostupný cíl nebo další partnerská meta.

Nathan: Pokud bych měl naše manželství hodnotit na základě porovnání našich problémů s těmi, s nimiž se lidé ve vztazích běžně potýkají, pak je naše soužití neuvěřitelně harmonické a kráčíme ruku v ruce po trnité životní cestě, schopní společnými silami překonávat překážky, které by jiné páry rozdělily, sotva by spatřili jejich matné obrysy. K otázce dětí. Ano, rodičovství je dalším z mnoha milníků, jichž chceme dosáhnut. Bohužel početí potomků z naší společné krve je zcela nereálné, což nám ovšem nebrání v tom, abychom adoptovali děti, které si někdo „normální“ ve jménu svého „práva“ se množit dokázal udělat, avšak už nechce přijmout i „povinnost“ se o ně postarat.

Thea: No, občas bych Nathana nejradši přizabila, ale to je asi oboustranný a dodává to našemu vztahu to správné „tatarské koření“. Ale popravdě si neumím představit život bez svého muže, který je pro mě ten nejlepší chlap na celém světě a je mi úplně jedno, jestli to ostatní vidí jinak. A děti samozřejmě chceme. Kdyby to šlo, tak je klidně odnosím a porodím sama. Přežila jsem tolik nemocí a úrazů, že porod by vedle toho byl sranda. Pochybuju třeba, že s nějakou normální ženskou vyrazil rozjetý náklaďák zamčená vrata garáže. Možná, že jo, ale určitě to už nerozchodila. Ale protože to nejde, tak prostě děti adoptujeme a dáme možnost lepšího života někomu, kdo by se třeba jinak ani nenarodil. Procestovala jsem větší část světa, zažila jsem válku v Jugoslávii a viděla tolik utrpení a hrůz, že vím, že jsou v životě daleko důležitější věci, než mít stejnou krev.