Operace, dvě dělohy a první hormony //O jednoho víc part 3//

V posledním článku sem nakousla svojí vrozenou anomálii, kterou mi zjistili už v pubertě, ale nějak víc se všechno kolem ní začalo řešit v mých osmnácti a následně teď. A protože jsem to nakousla a je to něco, co je třeba víc rozepsat i kvůli budoucímu i současnýmu kontextu, něco málo vám o týhle „komplikaci“ povyprávím dneska a tak nějak volně se tím přehoupneme do další etapy naší cesty k miminku.

V tomhle příběhu je to hodně o mě a to hned z několika důvodů. Především je to vždycky ta ženská, která ve finále řekne to definitivní ano – ANO, PŮJDEME DO DÍTĚTE – a to jak v případě cesty přirozené, tak i té, kde je třeba pomoci a nějakých větších lékařských zásahů. Navíc Martinovi dopadl spermiogram, na který musel jít – to prostě k celému procesu IVF patří – dopad úplně výborně a jak v množství, tak i v hemživosti a tím pádem použitelnosti totálně rozbil veškerý současný výzkumy a tabulky – jestli se o nějakým chlapovi má říká, že je fakt kanec, tak je to ten můj, heč! J Takže chybný článek jsem zase já. Kdo by to řek, že jo? Takže jsem byla svojí gynekoložkou objednaná na laparoskopii, kde se mělo zjisti to, jednak to, jestli mám dostatečně průchozí vejcovody – mám a všechno v tomhle ohledu včetně ovulace funguje jak má, díkybohu za ty dary – tak i právě rozsah a fyzická podoba té mojí anomálie.

Ukázalo se, že kromě té svalové přepážky, kterou mi v osmnácti letech odstraňovali, mám jednu dělohu, – jako každá normální ženská – ale v ní jsou dvě samostatné dutiny. Představte si to asi tak, jako když rozklepnete vajíčko a v jednom celistvém bílku máte dva žloutky, ve kterých se, za normálních okolností, můžou vyvíjet dvě různý kuřata současně. Navíc má každá dutina svůj vlastní vstup, vaječník a vejcovod – na obrázku, co sem od svojí doktorky dostala je to vidět líp, než jak to říkám a navíc sem vám to i popsala pro lepší přehlednost. A jo, vidíte dobře, pravej vaječník mám otočenej nahoru, ale i tak je plně funkční. Takže i to je vlastně trošku štěstí v neštěstí. Nicméně je nám všem určitě jasný, že tohle není úplně ideální stav, který je komplikací nejen teď, ale taky v případném těhotenství – o tom zase příště.

Taky se ukázalo podle testů a vyšetření, že – pravděpodobně kvůli tomu otočenému vaječníku, který má tím pádem o něco delší vejcovod a celý je to nějak šejdrem – mám prodlouženou, respektive opožděnou ovulaci, která standartně probíhá zhruba čtrnáctý den cyklu, v mém případě až tak šestnáctý. Což se nemusí jevit jako problém, ale už to zase není standart a je třeba to hlídat a tak nějak víc počítat, kvůli ultrazvukům, kontrolám a i lékům, které jsem právě na nějaký ustálení a úpravu cyklu dostala. Takže teď sou mými velkými kámoši kalendář, aplikace, kterou sem si stáhla a hormony, co sem dostala moji největší kámoši. No, co vám budu povídat, zrovna s těma lékama je to obrovskej, ale obrovskej haluz.

Ony každý hormony, i když se budeme bavit jenom o blbý antikoncepci, mají na ženský tělo, psychiku a celkově hladinu hormonů, který samozřejmě souvisejí úplně se vším, co se nám všem v těle děje. A to taky rozhodně něco, k čemu bych se chtěla dneska dostat, protože, co si budem, tohle je něco, co je na tom všem aktuálně to zásadní, to, co jak mě, tak i Martina ovlivňuje – i když každýho jinak, pochopitelně – a to, čím se vlastně všechno lékařsky odstartovalo. Protože teď už sem reálně u doktorky každej měsíc, počítám si plodný a neplodný dny, den cyklu a tak a podle toho jdu buď na kontrolu – většinou během ovulace, takže po proběhlý menstruaci – nebo brečim – na začátku menstruace, protože je to zase o tom, že se to nepovedlo – případně nadávám, hledám něco sladkýho, kafrám, měním náladu tak 5x do hodiny od totální nasranosti, po veselost, energičnost až po plačtivost a takovej podivnej MEH pocit, kterej se dost těžko popisuje, ale dost se blíží drsnýmu PMS – holky vědí. A je neskutečně náročný jak pro mě, – navíc já sem se sebou 24/7 a prostě od sebe neuteču – tak i pro Martina, kterej si sice od těhle výkyvů aspoň v práci trochu odpočine, ale i tak ho to ovlivňuje, i když je fakt, že to nedá moc znát. Minimálně mi pořád tvrdí, že je to v pohodě, že to chápe a že má silný plece, na kterých to všechno unese. Což je fantastická podpora, i když to v těhle svých náladách nedokážu plně ocenit a pak je mi to líto. No…nenakecala už sem toho dneska dost? Přijde mi, že jo. J Ale rozhodně nekončím, protože sou věci, který vám chci rozhodně říct a navíc chystám i nějaký bonusy – na YT určitě a možná se něco objeví i tady, to se ještě uvidí.

PS: Hrozně moc všem děkuju za podporu a za zprávy, je to hrozně skvělý a moc mi to pomáhá.