Mít možnost fotit a psát o kultuře a literatuře je něco,
za co sem hrozně vděčná. Za celý ty roky, co to dělám, mi to dalo nejen spoustu
zkušeností, ale především hromadu zážitků a co budem nalhávat, i kontaktů a
nových možností. No a minulý týden v sobotu jsem byla pozvaná na křest a
oficiální představení nového románu Radky Denemarkový
Čokoládová krev, který
aktuální dočítám, takže se brzy můžete těšit na nějaký názor – minimálně na
instagramu a na YT se objeví rozhodně a mám v plánu se o ní víc rozepsat i
na webu kulturne.com, kam píšu. Právě tenhle web to všechno odstartoval.
Právě David Peltán, který mi tuhle možnost
dal, mě toho hrozně moc naučil a dal mi nespočet příležitostí k realizaci.
Nicméně tohle je web určený pro prezentaci kultury v jižních čechách,
takže tam si o akci v Praze – tenhle křest probíhal právě v Praze v Divadle
na zábradlí – tam toho moc nenapíšu. A tak pro tuhle příležitost využiju právě
nekonečný prostor, který mi dává tenhle blog a všechny ty pocity si vypíšu sem.
Radka Denemarková je bezpodmínečně jednou z největších
a nejlepších autorek naší současné literatury. Její romány sou velmi otevřený,
aktuální a otvírají velká společenská témata, která sad v každém jejich
čtenáři zákonitě musí vyvolat velmi silné emoce a touhu o nich otevřeně
diskutovat.
Není spisovatelkou, která by dané téma popisovala nebo ho
nějak detailně pitvala, ale spíš ho před očima všech otvírá jako sud plný
dehtu, který byl do té doby takovým, řekněme nepěkným tajemstvím, které se
patří schovat v tom nejtemnějším koutě světového sklepa. Vezměme si jenom
její Hodiny z olova, kde se zabývá problémy a postavním lidí v Číně,
které pevnou a vlastně dost nepřátelskou rukou komunismus, který sice z téhle
země udělal v mnoha směrech světovou velmoc, ale svůj národ doslova ubil a
stále ubijí v nesvobodě. Peníze od Hitlera zas otevřeli hlouběji téma
odsunu němců, sudety a chování těch, kteří se po válce cítili být v právu a
brali spravedlnost do vlastních rukou, aniž by se ohlíželi na to, kdo je a kdo
není nevinný.
Ani Čokoládová krev nepřináší zrovna lehké téma, není
obyčejnou, mainstreamovou knihou, se kterou v poklidu odjedete na
dovolenou a za měsíc, za dva nebudete mít ani páru o tom, o čem jste četli.
Denemarková nás tady posadí do vlaku, do vlaku, který projíždí devatenáctým
stoletím a bude nám vší silou držet hlavu u okýnka, abychom viděli na svět
míhající se tam venku. Nechá nás nahlédnout do života Boženy Němcové, Johna D.
Rockefellera a George Sandové. Každá z těchto osobností si do svého
století, do své doby přináší svoje vlastní vize, sny, touhy a plány. Někomu se
možná vyplní, někdo se naopak bude muset chtě nechtě podřídit době, která
zrovna ženám a jejich, řekněme rozkvětu a seberealizaci zrovna dvakrát nepřála.
Zároveň se ale všichni tři zapsali velmi výrazně – ostatně, není asi nikdo, kdo
by o nich někdy neslyšel, když už ne jinde, tak ve školních lavicích rozhodně.
Ale…co o nich doopravdy víme?
Denemarková se tu zaměřuje na to podstatné, co historie
opomenula, dost možná záměrně, dost možná nechtíc, protože to nebylo nic, co by
stálo za řeč. A tak, zatímco se nemocná a zchudlá Němcová snaží nejen uživit
své děti, ale také získat vlastní svobodu, nezávislost a aspoň trochu úcty na
poli literárním a píše všem a všemu navzdory, buduje John D. Rockefeller
nesmrtelné impérium a George Sandová se hádá se svým manželem, obléká se do
mužských šatů a nenechá se za žádných okolností svázat konvencemi doby, které
je pro ni až příliš konzervativní. A my, čtenáři Čokoládové krve, které protéká
tím vším, jsme jen tichými pozorovateli, kteří se v těchto událostech
mihnou stejně krátce, jako vlak, projíždějící krajinou.
Úplně tu z toho dneska nechci dělat recenzi knihy, za jedno
ji nemám dočtenou, za druhý si budete moct moje delší zhodnocení tohohle textu
přečíst jindy a jinde, nicméně těhle pár řádků jsem si zkrátka nemohla
odpustit. Co bylo na celém večeru hrozně příjemné a dodalo tomu, řekněme velmi
osobní a v mnoha ohledech i dojemný punc, byla přítomnost autorčiných dětí
coby moderátorů, podporovatelů a těch, kteří knihu slavnostně pokřtili. A čím
jiným pokřtít čokoládovou krev, než čokoládovým likérem ze slunné Korsiky?
Tenhle křest byl skvělý stejně tak, jako jsou skvělé knihy Radky Denemarkové. Nekonvenční,
netypický a to jak zvoleným prostředím, – křtít knihu v divadle opravdu
není standardní věc – tak i právě celou režií, která se vzepřela veškerým konvencím.
O knihách se více nedatovalo, než se z nich četlo – číst ostatně dokážeme všichni,
ale navnímat skutečné pocity a nutkavou potřebu tyhle příběhy vyprávět,
nesvedeme. To je vlastnost dána autorům a my můžeme jen tiše žasnout a pokorně
poslouchat. A pozorovat jejich konání stejně tiše jako pozorujeme krajinu
ubíhající za okny vlaku.
„Tak. Tak. Vlak jede. Jeden vlak.“
No, a jestli se o Čokoládové krvi chcete dozvědět víc,
pusťte si zítřejší epizodu mého podcastu Skleněná slova. Ke slovu se tam
dostane nejen kniha samotná, ale i autorka a zakladatelé grafického studia,
kteří tomuhle románu vtiskli finální podobu.
Komentáře
Okomentovat