Radka Denemarková je bezpodmínečně jednou z největších a nejlepších autorek naší současné literatury. Její romány sou velmi otevřený, aktuální a otvírají velká společenská témata, která sad v každém jejich čtenáři zákonitě musí vyvolat velmi silné emoce a touhu o nich otevřeně diskutovat.
Není spisovatelkou, která by dané téma popisovala nebo ho nějak detailně pitvala, ale spíš ho před očima všech otvírá jako sud plný dehtu, který byl do té doby takovým, řekněme nepěkným tajemstvím, které se patří schovat v tom nejtemnějším koutě světového sklepa. Vezměme si jenom její Hodiny z olova, kde se zabývá problémy a postavním lidí v Číně, které pevnou a vlastně dost nepřátelskou rukou komunismus, který sice z téhle země udělal v mnoha směrech světovou velmoc, ale svůj národ doslova ubil a stále ubijí v nesvobodě. Peníze od Hitlera zas otevřeli hlouběji téma odsunu němců, sudety a chování těch, kteří se po válce cítili být v právu a brali spravedlnost do vlastních rukou, aniž by se ohlíželi na to, kdo je a kdo není nevinný. Ani Čokoládová krev nepřináší zrovna lehké téma, není obyčejnou, mainstreamovou knihou, se kterou v poklidu odjedete na dovolenou a za měsíc, za dva nebudete mít ani páru o tom, o čem jste četli. Denemarková nás tady posadí do vlaku, do vlaku, který projíždí devatenáctým stoletím a bude nám vší silou držet hlavu u okýnka, abychom viděli na svět míhající se tam venku. Nechá nás nahlédnout do života Boženy Němcové, Johna D. Rockefellera a George Sandové. Každá z těchto osobností si do svého století, do své doby přináší svoje vlastní vize, sny, touhy a plány. Někomu se možná vyplní, někdo se naopak bude muset chtě nechtě podřídit době, která zrovna ženám a jejich, řekněme rozkvětu a seberealizaci zrovna dvakrát nepřála. Zároveň se ale všichni tři zapsali velmi výrazně – ostatně, není asi nikdo, kdo by o nich někdy neslyšel, když už ne jinde, tak ve školních lavicích rozhodně. Ale…co o nich doopravdy víme?Denemarková se tu zaměřuje na to podstatné, co historie opomenula, dost možná záměrně, dost možná nechtíc, protože to nebylo nic, co by stálo za řeč. A tak, zatímco se nemocná a zchudlá Němcová snaží nejen uživit své děti, ale také získat vlastní svobodu, nezávislost a aspoň trochu úcty na poli literárním a píše všem a všemu navzdory, buduje John D. Rockefeller nesmrtelné impérium a George Sandová se hádá se svým manželem, obléká se do mužských šatů a nenechá se za žádných okolností svázat konvencemi doby, které je pro ni až příliš konzervativní. A my, čtenáři Čokoládové krve, které protéká tím vším, jsme jen tichými pozorovateli, kteří se v těchto událostech mihnou stejně krátce, jako vlak, projíždějící krajinou.
Úplně tu z toho dneska nechci dělat recenzi knihy, za jedno ji nemám dočtenou, za druhý si budete moct moje delší zhodnocení tohohle textu přečíst jindy a jinde, nicméně těhle pár řádků jsem si zkrátka nemohla odpustit. Co bylo na celém večeru hrozně příjemné a dodalo tomu, řekněme velmi osobní a v mnoha ohledech i dojemný punc, byla přítomnost autorčiných dětí coby moderátorů, podporovatelů a těch, kteří knihu slavnostně pokřtili. A čím jiným pokřtít čokoládovou krev, než čokoládovým likérem ze slunné Korsiky? Tenhle křest byl skvělý stejně tak, jako jsou skvělé knihy Radky Denemarkové. Nekonvenční, netypický a to jak zvoleným prostředím, – křtít knihu v divadle opravdu není standardní věc – tak i právě celou režií, která se vzepřela veškerým konvencím. O knihách se více nedatovalo, než se z nich četlo – číst ostatně dokážeme všichni, ale navnímat skutečné pocity a nutkavou potřebu tyhle příběhy vyprávět, nesvedeme. To je vlastnost dána autorům a my můžeme jen tiše žasnout a pokorně poslouchat. A pozorovat jejich konání stejně tiše jako pozorujeme krajinu ubíhající za okny vlaku. „Tak. Tak. Vlak jede. Jeden vlak.“No, a jestli se o Čokoládové krvi chcete dozvědět víc, pusťte si zítřejší epizodu mého podcastu Skleněná slova. Ke slovu se tam dostane nejen kniha samotná, ale i autorka a zakladatelé grafického studia, kteří tomuhle románu vtiskli finální podobu.
Komentáře
Okomentovat