Rozervaná duše člověka mezi řádky knihy

Kdysi dávno sem skončila u psychiatra. Sebepoškozování, sebevražedný sklony, hraniční porucha osobnosti. Nebyla to prdel a nejvíc na hovno bylo, když mi bylo po pár sezeních řečeno, že už mi svět nikdo růžovější neudělá. Takže sem na celý tohle lékařský odvětví hodila bobek a nějak se s tím popasovala sama. Na ty ostatní lidi, co se občas objeví, sem si zvykla. Nejsou nijak agresivní, spíš jen koukají, občas by si rádi pokecali, ale to je tak nějak všechno. S tím se dá naučit fungovat. I s těma smutkama, podivnýma pocitama… Jasně, není to prdel, ale když člověk ví, jak sám se sebou pracovat, tak se dá docela zvládat a nějaký odchylky se taky zvládnou překonat. Ale proč to píšu. Od týhle doby a s touhle zkušeností se na podobný věci dívám jinak a i v knížkách na ně nahlížím jinýma očima. Takže když sem měla možnost přečíst si, dost s předstihem knížku Rozervané řádky a ještě trošku přispět k tomu aby vyšla a dostala se na pulty knihkupectví, nebylo moc nad čím přemýšlet a šla jsem do toho. A tak bych jí chtěla dneska věnovat pár řádků.

Tahle knížka je mozaikou básní, myšlenkových záznamů, podivných a velmi emotivních výkřiků, které vznikaly během autorčina pobytu v psychiatrické léčebně. V podstatě vznikaly jako tak nějak terapeutické zápisky, deník, filtr všech těch pocitů a emocí, které se v člověku v tomhle období, který vůbec není jednoduchý, míchají, navzájem se překřikují a dělají člověku neskutečnej karneval v hlavě. A já jsem moc ráda, že se dočkaly nějakého komplexního zpracování, které ukazuje jedno: i člověk s psychickou nemocí, s velkým duševním neklidem, s problémy, které mu komplikují osobní, pracovní i sociální život, má na světě svoje místo, má lidem co předat, má svoji hodnotu… A jeho trable by nikdo neměl brát na lehkou váhu, což se mimochodem děje a takový lidi bych nejradši nakopala do prdele.

Kristýna Brabencová alias Bipolární dívka v tomhle svém dílku, sbírce střípků ze své duše předkládá svým čtenářům zdánlivě nesourodou a možná trošku zmatenou hromádku nejrůznějších textů, které ale velmi jedinečným a otevřeným způsobem ukazují to, co se během deprese, záchvatu paniky, třeba i lehké paranoie nebo mánie v člověku odehrává. Otvírá pomyslné dveře do své hlavy i duše, které jsou, v něčem trošku pochroumané a zraněné, ale na druhou stranu člověku umožňují vnímat svět jinou perspektivou, jiným způsobem nahlížení…o to horší je mnohdy se se všemi těmi pocity, které si často protiřečí, nijak spolu nekolidují a neustále se perou o svoje místo, vypořádat, naučit se jim aspoň trošku naslouchat a nějak s nimi pracovat. Bez toho totiž na člověka čekají jenom temný chvilky.

Sepsat takové texty určitě nemohlo být snadné. Člověk se musel hodně otevřít především sám sobě, přijít se silnou sebereflexí, přiznat si svoje slabosti, případně i nedostatky a přijmout je jako svoji součást, která tvoří naši podstatu. Rozhodnout se je vydat a vlastně tak sebe doslova svléknout z kůže před společností, která je často velmi úzkoprsá, konzervativní, nepřívětivá a nerespektující, chtělo odvahy ještě víc. Aspoň z mého pohledu. Tahle sbírka je takovou lehkou pornografií duše, protože víc svlečená už být společensky nemůže. Leda by se autorka o tomhle období, o své nemoci a pocitech promluvit úplně veřejně. Třeba na nějakém autorském čtení s knížkou v ruce. Ale to už je zas další krok na pomyslném schodišti, po kterém stoupáme z temna na světlo. Což se vlastně může týkat v čemkoli každého z nás.

Rozervané řádky jsou, jak už jsem řekla, velmi osobní a intimní zpovědí člověka, který se prakticky denně pere sám se sebou. Svádí nekonečný boj s vlastním diskomfortem, nepokojem, depresí…často i chutí si ublížit a pocitem, že by bylo lepší nežít. Autorka tohle všechno předkládá s niterností, otevřeností, bez pozlátka, které by všechno tak nějak zahalilo jemnějším hávem a ukázalo v lepším světle, v barvách, ve třpytu disco koule. Což je vážně něco, co stojí za to ocenit. Navíc si tu krásně hraje nejen s pocity, ale i se slovy, kterými se z nich vypisuje, s jazykem, který tu dostává naprosto volný prostor, s bohatostí češtiny, která svoji pestrostí umožňuje ukázat všechno naplno a intenzivně. A natolik silně, že vás to může smést. Stačí jen Kristýniným řádkům naslouchat, chtít je pochopit a uvědomit si, že prát se sám se sebou fakt není prdel. V u chvíli se totiž musíte postavit tomu nejbrutálnějšímu nepříteli, s jakým se v životě můžete setkat.