1. Když se podíváme na anotaci vaší knížky, dozvíme se mimo jiného i to, že jde o skutečný příběh. A tak určitě každého zajímá, jestli jde o autobiografii nebo jen příběh člověka, který je vám nějak blízký.
Příběh vychází z mých skutečných zážitků a života. Abych o tom všem ale mohla psát, musela jsem se od některých věcí trochu odprostit a něco pozměnit. Jména, místa, časy jsou tedy změněné a nějaké události jsou přeházené - realita a fikce zde jdou ruku v ruce, ale emoce - bolest i radost zůstávají skutečné.
2. Ten příběh je poměrně temný, drsný v mnohém i brutální dalo by se říci. Jak se vám psal?
Některé pasáže jsem psala i několik dní - třeba Svatební den dokonce dva týdny. Nešlo to napsat v kuse. Nebylo to lehké, ale bylo to nutné.
3. Nelze mu ani odepřít jistý motiv naděje, jakési vzpoury hlavní hrdinky, takového znovuzrození a uvědomění si všech těch hrůz, kterým musí čelit, což jsou jistě věci, které čtenáři ocení. Všemu to dodává jakési světlo na konci temného tunelu. Existuje ale taková naděje pro každého?
Věřím, že existuje. Možná malá. Možná ji někdo nevidí hned - já ji dlouho neviděla, vlastně jsem ji asi ani vidět nechtěla - ale ano. Naděje je vždycky. A doufám, že každý, kdo v něčem takovém žije, ji využije dřív, než bude pozdě. A vlastně i proto o tom všem píšu - aby se lidi nebáli. Aby si našli pomoc. Aby si nechali pomoct. A hlavně, aby okolí mohlo snáze rozpoznat, co se děje, i když ta dotyčná nebo dotyčný mlčí a skrývá pravdu.
4. Přiznám se, že bych si moc přála aby tenhle román spolu s dalšími podobnými aspoň trošku změnil vnímání společnosti na domácí násilí, vztahovou toxicitu a obecně tuhle problematiku, kdy se oběti často nedostane zadostiučinění. Byl to důvod, proč jste tuhle knížku napsala nebo v tom bylo i něco jiného?
První impulz, proč jsem začala psát, byl ten, že to prostě muselo ven. Už to nešlo držet v sobě. Nejdřív to byly nepřehledné zápisky myšlenek a výkřiky zmatených vzpomínek. Když jsem se k tomu zas a znova vracela, začala jsem tomu - i v rámci terapie - dávat formu a pomalu z toho byl celistvý příběh. A tehdy jsem si řekla, že to lidé musí číst. Musí vidět, co se děje za zavřenými dveřmi. Hlavně proto, že už nikdy nechci slyšet otázku: "Proč jsi s ním zůstávala?" nebo větu: "Já bych hned odešla/odešel." Lidé musí pochopit, že to není snadné. Že traumabonding není výmysl. Že odejít, chce obrovskou sílu a odvahu - a ne každý ji najde brzo, natož hned. Navíc, když jsi sama - zlomená, vyděšená, namotaná - uzavřená v cyklu, který tě ničí, ale zároveň i naplňuje.
5. S každou vydanou knížkou se pojí i její přímá propagace, vystupování, čtení... Jste připravena na to o všech věcech, o kterých jste doposud jen psala a byla s nimi tak nějak ve vlastním komfortu a bezpečí, mluvit naprosto otevřeně a takto veřejně? Máte třeba už i nějaký plán, jak následně knížku představit širší veřejnosti?
Dnes už ano. Dnes už o tom dokážu mluvit a hlavně chci. Protože je to nutné. Společnost o tomto tématu stále ví málo. Už to sice není úplné tabu, ale pořád se o tom veřejně nemluví dost. A je to pochopitelné - oběti o tom mluvit nechtějí. Chci být proto hlasem všech a hlavně těch, které se mluvit bojí. Chci za všechny, které se stydí nebo si stále myslí, že to byla jejich vina, říct, že to tak není. Nebyla to naše vina! My jsme nic špatně neudělaly. A hlavně chci říct, že nejsme oběti, ale hrdinky. Jsme přeživší a jsme sakra dobré, že jsme to zvládly. Ráda bych s knihou chodila např. po přednáškách nejen o domácím násilí. Chci mluvit. A budu. Nemám přesný plán, ale věřím, že si příběh - kniha - svou cestu najde. A já po ní pak hrdě půjdu.
Komentáře
Okomentovat