Dělat dobře svoji práci

Před nějakou dobou jsem vám slíbila články o filmech, na kterých sem byla v kině. Prvním byl text o snímku "Jeden život" ze kterýho sem byla docela rozbitá, z kina odcházela ubulená a hrozně těžce se mi o těch domech z něj mluvilo. No a abych si ten zažité umocnila a nahlídla do týhle tématiky víc, dala se si hned následující měsíc další film, který podává náhled na druhou světovou válku. Ovšem tentokrát pohledem nacisty Rudolfa Hösse. Nevím, co sem si myslela, ale rozbitá sem z kina odcházela víc, než po Jednom životě a ještě teď je mi z toho filmu dost ouvej.

Nutno říct, že sem si před kinem stihla přečíst i knížku, takže nějaké tušení o tom, jak to bude celý podaný sem měla, ale finální vizuální dojem byl mnohem silnější než psanej text a ještě mnohem silnější, než sem si myslela. Na něco takovýho se totiž asi fakt připravit nedá. O to víc mi nejdou do hlavy ty negativní komentáře na různejch filmovejch serverech, kde si diváci stěžují, že je to málo akční, není vidět "život" v Osvětimi a tahle strana války obecně. On ten film totiž nic takovýho neslibuje. A navíc...kdyby takovýhle byl, stál by pravděpodobně dost za pandrek, protože takových filmů a potažmo i knížek máme až dost. Zóna zájmu je o něčem úplně jiném. 

Tady jde totiž primárně fak o zónu zájmu. A tu má Hösse jasně danou. Každý ráno vstane, obleče si uniformu, vypije se kafe a jde do práce, kterou se snaží dělat co nejlíp, co nejsvědomitěji, se zápalem a vírou v to, že dělá správnou věc. Jeho žena se mezitím stará o domácnost, na zahradě pěstuje zeleninu a růže, vychovává děti. Občas posedí s přáteli, pochválí si nové šperky, - po mrtvých Židech - uspořádání oslavu u bazénu nebo si vyrazí na rodinný výlet. 

Ani jeden z nich nedělá nic, na čem by

nezáleželo i nám. Protože každý z nás ráno vstane, dá si kafe nebo čaj, vyvenčí psa, vypraví děti do školy...a jde co nejlíp dělat svoji práci. Dohromady nic neobvyklýho nebo výjimečnýho. Jde jen o dobu, okolnosti, kulisy.Zkrátka žijou normální život. Jakoby se nedělo nic výjimečného. 

Tenhle film hodně a primárně pracuje hlavně s tím, že jako divák vím, co se dělo za ostnatým drátem. Znovu to není třeba připomínat a ukazovat. To už tu přeci bylo mockrát. Spíš ukazuje tu druhou stranu, druhý život, absurditu odlišnosti, ironii toho, jak moc záleželo na tom, komu ste se narodili. O to víc je to mrazivý a hutný. Navíc je tu minimum dialogů a scény pracují spíš s tím, co divák vidí/slyší. A to je totální duševní výmaz. 

Se pak nedivte, že sem zas odcházela citově rozebraná jak panáček z lega. Nicméně...ten zážitek za to rozhodně stál.