1. Kdo tě sleduje na sociálních sítích, tak podle mě fakt nestačí žasnout, kolik toho stihneš. Kurzy tvůrčího psaní, vlastní knížky, povídky, křesty, do toho učíš. Jak se to dá zvládat? Máš čas taky trošku na sebe?
Člověk musí balancovat. Když víc pracuju na kurzech, tak míň píšu a míň propaguju knihu. Když píšu, nestarám se o kurzy a nemluvím s lidma. Když dělám na sockách a pomáhám lidem, jsem protivka protivná. Když jedu na akce, jsem na konci měsíce unavená. Ale ano, umím si udělat čas i na sebe. Spousta lidí mi to nevěří, myslí si, že když mi dají nevyžádanou dobrou radu („Odpočívej.“) tak mi tím pomáhají nebo co. Ale copak člověk, který neodpočívá, může za tři měsíce nahrát přes 150 hodin her a ještě shlédnout dvě série seriálů? Takže jo, dělám toho hodně, ale za workoholika se ještě nepovažuju😊.
2. Jenom za těch pár měsíců letošního roku ti vyšel u Golden Dogu román Chapadla Černé hvězdy, u Nakladatelství Canc zas povídka ve sborníku Na neVěčné časy, ke konci roku se navíc připravilo druhé vydání románu Ve větvích Yggdrasilu, jehož první vydání se vyprodalo hrozně rychle. Jak se ti během té relativně krátké doby spolupracovalo s nakladateli?
Spolupráce s Golden Dog je perfektní. Martin Štefko není jen můj nakladatel ale i můj kamarád, takže se s ním vždycky dokážu dohodnout. Hodně jsme si sedli a mám tak tuhle stáj… nebo spíš kotec… strašně ráda. A s ním i celou smečku autorů, ze kterých se taky stali dobří kamarádi.
A Canc… Je to jedna povídka, takže se nedá o spolupráci mluvit nějak hluboce, ale Rosana Zvelebilová je báječná srdcařka, která jde do všeho naplno. Když jsem potřebovala něco vědět, hned mi odpověděla, když jsem s něčím nesouhlasila, dohodly jsme se. A navíc ke knihám dělá merch, takže si doma očuchávám svíčky a jsem spokojená.
3. Pojďme se teda na ty novinky podívat. Povídce bych se víc chtěla věnovat v podcastu, na který tímto všechny srdečně zvu, ale „Chapadla“ a jejich vznik jsou rozhodně něco, co mě moc zajímá. Z příběhů odehrávajících se na pevné zemi, si se přesunula do vody. Nebo minimálně z velké části abych byla přesná. Má ten, řekněme přesun, nějaký důvod?
Na křtu Chapadel se mě Honza Procházka zeptal, jestli mi nevadí, že skáču z žánru do žánru a z příběhu do příběhu. Odpověděla jsem mu jasně: „Ne, v žádným případě, já to potřebuju k životu. Nechci psát furt to samý!“ To by byl asi jediný důvod, proč jsem se přesunula z pevniny pod vodu. Chtěla jsem zkusit něco nového. Věděla jsem, že to bude výzva, že budu muset psaní upravit podle prostředí, že si budu muset nastudovat nějaké ty mořské potvory, a bylo to boží!
Můj manžel mi zase včera řekl, že nejsem autor, kterého by lidi vyhledávali kvůli žánru, ale budou mě vyhledávat proto, že jsem Kadečková. S tím já souzním. A doufám, že až můj mozek zase něco vymyslí, tak k sobě text naláká zase stejně smýšlející lidi.
4. Ani tady, stejně jako v tvých dalších knížkách, se nevyhýbáš poukázáním na sociální rozdíly, ukazuješ i takový temnější stránky jako je černý trh, násilí a různé nekalosti. Vlastně se tím dost vymykáš, protože o nějakou romantiku u tebe člověk moc nezavadí. Má to nějaký důvod? Snažíš se tím třeba na něco upozornit, předat jim nějakou vlastní vizi světa, ukázat na věci, které tě trápí nebo serou?
Nikdy jsem nebyla moc romantická duše, i když Na neVěčné časy se má tvářit že i jo. Vždy mě víc zajímala serióznější témata, která překládám v zábavní literatuře. Nepovažuju svoje knihy za hluboké nebo za něco, co má lidi poučovat. Ale baví mě se hrabat v problémech rodin, baví mě, když postavy nejsou dokonale morální, baví mě světy, kde někdo trpí. Baví mě objevovat nové způsoby, jakým lidi trpí, nové problémy, kterým může někdo čelit. Nespravedlnosti je v realitě mnoho a já ji zabaluju do hávu fantastiky.
Ale jo, jedna věc je schválně. Kdykoliv slyším nějaký homofobní kec, přidám do knihy queer postavu. Na to se u mě můžete spolehnout.
5. Možná je to troufalá otázka, ale i tak. Vlastně by mě nepřekvapilo, kdybys už pracovala na něčem dalším nebo měla minimálně v hlavě nějaký nápad. Pletu se?
Rok 2024 pro mě bude perný, protože mě dostihla karma. Ještě před rokem jsem si vzdychala, že mě nikdo nezve do sborníků. Tak letos musím napsat tři povídky, a ještě vykukují další lidi, jestli bych jako neměla čas něco napsat. Což je hrozně krásný pocit doprovázený zoufalým křikem mého vnitřního hlasu o tom, jak to mám asi všechno stihnout.
Rozhodně chci, aby každý rok vyšla aspoň jedna kniha. Takže číhejte, však ono zase něco bude. Možná další Draci. A možná zase něco nového a divného, co se vymyká všem mým ostatním knihám.
Komentáře
Okomentovat