Jak nám pohádky věší bulíky na nos

Teď sem měla tejden dovolenou, takže moje vize sice byla nějakým způsobem pracovat, protože články se sami nenapíšou, ale taky si číst a tak nějak si to trochu užít. No, dařilo se mi to tak napůl. V úterý sem skoro utekla z města, protože hezký počasí vyhnalo ven maminky s dětma, holky vylezly ven dost málo oblečený, takže vynikla jejich těhotenská bříška a na mě tak strašně padnul život a nespravedlnost přírody, že sem zbytek dne zůstala schovaná v posteli pod Martinovou peřinou. A tak se tím trápím a do města pro zmrzku se mi nechce. A taky mi došla jedna věc.

Všimli ste si, jak nám pohádky od počátku strašně lžou? Nemyslím takovej ten klasickej model, potkají se dva, strašně se milujou, pak se něco stane, on ji zachrání, pak je svatba jak se patří a je jasný, že spolu budou superšťastný až do smrti. To je totiž jenom jedna jejich tvář. Pak je totiž ta druhá strana, kde se po svatbě řeší děti. Buď jich totiž mají jako smetí, no dobře tolik třeba ne, ale minimálně jedno jo, anebo je nemaj. Chlap se v tu chvíli snaží naplnit svůj život jinak, najde si zábavu, koníčky, zkrátka se snaží si tak nějak žít i bez nich, zatímco ženská je většinou v takový depresi, že se ze zoufalství upíše komukoli k čemukoli jenom proto, aby se dočkala toho, po čem nejvíc touží. Protože v týhle situaci ji nic jinýho šťastnější neudělá a všichni se můžou třeba na uši.

Takže pak maj potomka třeba i samotným
satanem, holka začne bejt v jednu chvíli posedlá a trhá lidi na kusy, takže je třeba ji vysvobodit, což se samozřejmě nějakýmu floutkovi povede, je svatba jak se patří a…a zas sme u toho a můžem začít nanovo. Nicméně ať už je ten model jakejkoli, je to vždycky postavený na tom, že ti dva MAJÍ děti. Ukažte mi pohádku, kde by tomu tak nebylo a hlavní aktéři byli šťastný a spokojený a vedli nějak normální život bez slz, že jim chybí potomek. Fakt, jestli nějakou takovou znáte, tak mi to perte do komentářů, protože na tu sem fakt zvědavá.

Výsledek tohohle mýho zkoumání zkrátka je, že nám je od dětí vštěpováno, že bez dětí to v životě prostě nejde. Že bez nich člověk nemůže být spokojenej, mít naplněnej život, nacházet v něm nějaký smysl. No, je fakt, že nežijeme v pohádkách a dneska si život může zařídit, kdo chce, jak chce, což je určitě super, ale přijde mi, že se nějak málo myslí na ty, co mají občas život spíš jak z hororu než z pohádek. A to mi vadí. Necítím se v tom dobře. Zvlášť v okamžicích jako byl tenhle. A fakt to nebylo hezký.