O jednoho víc Intermezzo 2

Než se zas dostaneme na další metu, o které vám v rámci sdílení naší cesty k miminku budu psát, dáme si takový mezičlánek, který s tímhle vším dost úzce souvisí. V poledním videu, které na tohle téma vyšlo jsem mluvila o genetickém vyšetření a nějakých "nadstandartech, které mi byly nabídnuty. Chtěla bych ale hned na začátek říct, že tohle není věc, která se týká každého, protože ne každý, kdo se do procesu IVF pustí má nějakou geneticky podmíněnou vadu nebo anomálii. Beru to všechno ze svého úhlu pohledu a ze své aktuální pozice, takže se určitě situace , o které budu dneska mluvit nedá brát jako mustr a samozřejmost. Ale pojďme to vzít od začátku. 

Pokud se rozhodnete podstoupit IVF je jedním z bodů, které musíte podstoupit - a tohle se týká opravdu všech - genetické párové vyšetření. Tady se zkoumá právě párová kompatibilita, genetická vybavenost a další věci. Hodně to určitě záleží i na celkové rodinné anamnéze. Nicméně v našem případě hrozí dědičnost Syndromu Noonanové, který mám od dětství diagnostikovaný. Ta pravděpodobnost přenosu je aktuálně v šanci 50:50, což je takový hloupý a záleží hodně na tom jak silný genetický základ přináší partner. No, Martin je v tomhle směru vyloženě výhra v loterii a to naprosto bez ironie.

Zmiňuju to hlavně proto, že nám v rámci

genetiky a nějakých služeb naší kliniky byla nabídnuta možnost na tenhle syndrom nechat otestovat naše embrya. A to ještě před samotným vkladem do mýho břicha, což se dělá v nějakém pátém dnu jejich vývoje. Není to povinnost, ale doporučení sme dostali s tím, že embrya, u kterých by se v téhle pidifázi vývoje tenhle gen potvrdil, byla by zlikvidováná a zůstala by nám jen ta "plnohodnotná" a geneticky nejlíp stavěná. A tady došlo právě k tomu nárazu, o kterým sem mluvila v tom videu. Paní genetička, kterou sme dostali byla docela dost razantní právě v tom, že bychom na tyhle testy potom měli embrya poslat a čekat minimálně, podotýkám minimálně tři měsíce. Řekla bych, že tohle navíc není tak úplně její věc a její nezkrývané překvapení a zklamání, že o něco takovýho nestojíme, fakt nebylo na místě. A ještě sem měla dost pocit, že se nás snaží přesvědčit o tom, abychom do toho šli.

Jenže pani doktorová opoměla jednu věc. Budou to naše embrya, naše dítě, náš život. Jasně, můžeme se bavit o tom, že je to nezodpovědný, že jdeme naproti nemocnýmu dítě a kdesi cosi. Každej by si na tomhle rozhodnutí něco našel. Nicméně koukněme se na to i z druhý strany. Já s tímhle onemocněním žiju už 30 let dost plnohodnotnej život. Jasně komplikacema a omezeníma, ale ty sou vesměs spojený s tím, žev krásných devadesátých letech byla lékařská péče úplně jinde, než dneska. Na operaci, kterou sem prodělala před čtyřma rokama, bych dneska absolvovala už jako dítě. Navíc, tyhle testy vám nikdy nezaručí, že vaše dítě bude jakýkoli onemocní mít. Takže...proč si snižovat, navíc uměle, šance na to být rodiči? Zvlášť, když sou už takhle malý a nejistý?

V tomhle případě je strašně důležitý o těch věcech mluvit jako pár. Vyjasnit si je, zvážit, jestli jak jeden, tak i druhý máte odvahu jít do rodičovství s tím, že se vám může narodit nemocný dítě. Na druhou stranu...tohle se vám může stát i při "běžným" způsobu početí a navíc by vás předčasným testováním, vlastně jakýmkoli testováním, nikdo nezatěžoval. Tohle vám totiž nikdo nemůže nákazat. A nikdo nemá právo vás za něj odsoudit. Tohle je jen věc vás dvou. A ať už se vám narodí nebo nenarodí jakkoli nemocný nebo handicapovaný dítě, je na vás abyste mu připravili barevnej a bezpečnej svět.