Ve tmě najít světlo

Když je člověk bezradný, má na výběr ze dvou možností. Buď se úplně sesype a nechá starosti aby ho převálcovaly nebo se rozhodne s tím něco dělat a jít naproti lepším dnům. To se dá udělat hned několika způsoby a každý si musí najít ten svůj. A případně se nebát říct si o pomoc. dnešní text bych ráda věnovala hodně silnému lidskému příběhu, velkém emočním prožitku a jedné seberozvojové "zkušenosti" a pro někoho silné terapii, která sice může působit hodně radikálně a extrémně, ale někomu přímá razance a konfrontace sama se sebou může v mnohém pomoct. Já osobně bych do něčeho takovýho nešla, na to svojí psychiku znám až moc dobře na to, abych věděla, že by mi to spíš ublížilo, než pomohlo, ale o to víc cením ty, kteří na něco podobného mají koule, abych tak řekla.

Řeč je o pobytu ve tmě. Autorka knížky, o které to dneska celé bude, v ní strávila celých osm dní, což mi přijde jako šílenost nad šílenosti. Tma okolo nás totiž velmi snadno odhalí tmu uvnitř nás. Dá více vyniknout temným stránkám našich duší, prožitkům, které jsme třeba zamkli kdesi hluboko uvnitř a přivádí k nám ty nejkrvelačnější démony, na jaké si jen můžeme vzpomenout. Děsivý co? To bezesporu. Ale pro někoho může znamenat osvícení. A právě o tomhle zážitku, průběhu jednotlivých dní i o tom, čeho všeho se v takovém temném prostoru může člověk dobrat sepsala velmi otevřenou a intimní zpověď, kterou momentálně můžete podpořit v kampani na Pointě.

Halka Hana vše co se s ní, jejím tělem i duší dělo během pobytu ve tmě zažívala opravdu spoustu emocí. Byly dny krušnější i lepší, dny a hodiny často splývaly dohromady a nezbylo nic jiného, než hovořit sama k sobě. No a prostřednictvím chystané knížky, která v tomhle konkrétním případě formu deníku, promlouvá ze tmy i k nám, ke čtenářům. Bere nás s sebou aniž bychom si tím vším, čím ona, museli projít a nechává poměrně detailně nahlédnout do všeho, co pro ni tahle velká životní zkušenost znamenala. A odvahu jí rozhodně upřít nelze a to jak tu něco takového vůbec podniknout, tak i u tu o ní začít psát. Na pátek pro vás chystám rozhovor právě s Halkou, ve kterém se o všech jejích důvodech tohle uskutečnit dozvíte víc, takže pokud vás téma zaujalo, máte se na co těšit. A co já na to?

No...bylo hrozně zajímavý o tomhle všem číst. Vnímat skrze slova a věty pocity člověka, který sedí uprostřed neproniknutelné tmy a hrabajícího se ve vlastních myšlenkách a pocitech. Není to stejný jako ležet v noci v posteli, dumat nad sebou a vejrat do stropu. Na něm se aspoň odráží světlo z venku. Neproniknutelná tma, která navíc trvá téměř nekonečně dlouho, spojená s tichem mě děsí. K smrti, abych pravdu řekla. A vlastně i to čtení poměrně náročný a emotivní. Člověk se díky deníkovému stylu psaní do celého děje tak nějak víc vžije, daleko intenzivněji na něj jednotlivé masáže působí a vše si představí tak nějak snáz, než kdyby šlo jen o klasické románové vyprávění. Takže nejen příběh jako takový, ale i způsob jeho sdílení považuju za velmi přínosný a lecčems přesahový. Nejsem si jistá, jestli by na mě běžný beletristický román působil takhle sugestivně.

V zajetí tmy aneb Světlo ve (t)mě je v každém případě knihou, která má velký potenciál. Může své čtenáře mnohému naučit, spoustu věcí si uvědomit a třeba někomu i usnadnit cestu k sebepoznání, seberealizaci a vyrovnání se s tím, co nás v životě brzdí, co nás svazuje, co nás bolí a omezuje. Taková cesta totiž vůbec není jednoduchá a pokud má člověk možnost najít někde radu, vodítko nebo i obyčejnou směrovací ceduli, která mu ukáže správný směr a inspiruje ho k uskutečnění změny, měl by ji bezezbytku a plnohodnotně využít. A rak je tahle knížka třeba právě pro vás.