1. Já sama jsem se k vaší práci a obrazům dostala v rámci knížek Jiřího Klečky, ke kterým jste dělala obálku i vnitřní ilustrace. Jak to celé probíhalo v reálu? Přečetla jste si třeba knížku a k ní pak vytvářela ilustrace, probíhala nějaká interakce přímo s autorem?
V reálu to probíhalo zcela jednoduše, ale tehdy samozřejmě to pro mě byla zcela nová zkušenost a byla jsem extrémně nervózní, a když jsem nesvá mluvím... Nejdřív jsem poslala portfolio prostě řečeno ukázku prací grafičce v nakladatelství a na základě zájmu mi nabídli spolupráci s nově debutujícím autorem. Konkrétně se jednalo o knihu Jiřího Klečky, Pět ročních období. Pozvali mě do nakladatelství Vyšehrad v Praze, kde bylo setkání s redaktorkou co měla knihu na starost, grafičkou a samotným autorem knihy. Tam jsme se seznámili. Jiří mluvil se zápalem o knize, aby mi ji představil ,víc mě zahrnul do děje, mluvil hodně o tom co kniha představuje, co při jejím psaní zažíval, redaktorka mi vysvětlovala význam knihy v celé edici, pro jaké čtenáře cílena a grafička mi vysvětlovala jakou mají pro knihu mustr, protože kniha vychází v edici TVÁŘ, která má specifický vizuální styl. Já sama jsem mluvila o tom jak tvořím, jak bych řešila některé ilustrace a celkově jsem byla extrémně zpocená v tom horkém letním dni, ale pamatuji si to nadšení které ve mně doznívalo když jsem běžela na metro abych stihla vlak.
Poté se řešily termíny dodání finálu obálky a ilustrací plus smlouva. Pak mi poslali knihu k přečtení. Následně mi autor poslal návrhy, které by se mu líbili zpracované. Věděl přesně které ilustrace by divákovi nejlépe pomohli podtrhnout atmosféru a o to jsem se přesně snažila. Techniku jsem si volila já, věděla jsem jak má kniha působit, jak bude tištěná a jaký vizuál dodržet, díky skvělé grafičce Kačul, která celý projekt vymyslela a vymazlíkovala do úplného detailu. Což je opravdu tvrdá dřina, podtrhnout knihu vzhledem a grafickou úpravou aby obsah knihy vyniknul. Takže ano, kniha byla konzultována skrz naskrz s autorem a grafičkou.
2. Kromě ilustrování knih se věnujete i malbě jako takové. Jak vypadá takový všední pracovní den v takto kreativní práci?
Tak já jsem momentálně stále na rodičovské dovolené. Dřív to bylo tak, že mezi školní prací a běžnou prací, prakticky není moc prostoru pro sociální interakce natož na nějaké zakázky. Těžko nakoufnout den aby se někde deficity nesbíhali. A v tomto tempu jsem plánovaně otěhotněla v domnění, že dodělám diplomku, odstátnicuji a pak si o prázdninách porodím. Každopádně, těhoteství je velká neznámá a do toho skočila pandemie covidu, uzavření škol, dojíždění vlakem, jisté těhotenské omezení takže jsem odložila studium nastoupila rodičovskou dovolenou ode dne narození syna a pak jsem si říkala no tak zkusím teda tu diplomku, tu jsem tedy dodělala v pozdním termínu díky vlídnosti manžela, babičky a prababičky. A pak jsem nedala jednu zkoušku, což mě donutilo zase čekat a do toho jsem již měla další plánované rodičovství, tehdy jsme s Jiřím Klečkou křtili v Ostravě jeho druhou knihu Papírové domky. Už jsem to chtěla vzdát a zůstat s bakalářem, protože tolik rodičovské a dějiny umění se neslučují, mám nehorázně špatnou dlouhodobou paměť. Ale díky vlídnosti a trpělivému doučování od Paní Sloupové z Plzeňské fakulty Designu a umění Ladislava Sutnara jsem to zvládla.
Měsíc před porodem druhého syna úspěsně složila poslední zkoušku a zabalila si tašku do porodnice. Takže matka na rodičovské dovolené, občas sáhnu po barvách, nebo technikách které jsou technologicky snadné, ale co nešlo s prvním dítětem těžko doháním se dvěma dětmi. Já mám ráda svůj prostor, ticho a jistý flow, díky kterému jsem mimo dění reality a to je luxus který teď nemám, trvalo mi přiznat si to, ale momentálně svou kreativitu předávám svým dětem během dne, čteme, povídáme, vyprávíme, vymýšlíme, vyrábíme,kreslíme, razítkujeme, pečeme, vaříme, uklízíme, zahradničíme, hrajeme divadlo, pečujeme o zvířátka a pořád se nabaluje další a další a další. Takže buď jste kreativní a vše co děláte je kreativní, protože takový jste, nebo hledáte aktivitu při které budete kreativní a tím se brzdíte.
3. Jedna z věcí, která se mi na výtvarném, a vlastně jakémkoli vizuálním umění vždycky líbily, jsou různé způsoby, jak svoji práci ten či onen umělec uchopuje. Používáte ve své tvorbě nějaké speciální techniky nebo postupy?
Ach ano, já jsem dlouho se snažila učit se řemeslo, experimentovat, hledat bádat, používat techniky jinak, nebo o tom ani nepřemýšlet, zkrátka vyvíjet se se tak jak to přijde. Techniky postupy, už jsem zmiňovala jistý flow, který má v mé tvorbě zásadní roli. Kolikrát jsem jen zvolila techniku a v té technice například kresba tvořila aby ty díla aspoň něco spojovalo. Když děláte knihu kde je víc autorů, vždy musíte nastavit vizuální hranice, a tím mi došlo, že úplně nejsem omezená na konkrétní techniku nebo postup, baví mě pro konkrétní práci hledat a vytvářet to pravé. Umím se naladit, ale svoje abstraktní malby mám ve svém flow, ostatní tomu vždy říkali to poznám to je Sylvinština, zkrátka jazyk kterým mé malby promlouvali.
4. Na vašem instagramu máte zveřejněno pár ukázek svojí práce a nechybí ani ukázky z bakalářské práce a klauzur. Čemu jste se tady vlastně věnovala? Jaké bylo, dejme tomu, téma nebo ta hlavní myšlenka?
Ukázek tam mám většinou z technologických zkoušek, co mám fotky na odevzdávání ve škole. Hodně jsem řešila vnitřní problémy a do bakalářky jsem se nevěnovala specificky nějakému konkrétnímu tématu, pro který bych nějak určila technologický postup. Pro bakalářku jsem volila technologii linorytu a linořezu v barevném soutisku z několika matric, tématem bylo osobní hledaní, deníkové zápisy. V té době jsem řešila několikerou existencionální problematiku a doděláním té práce jsem se toho zbavila a už je to pro mě cizí, takže hlavní myšlenka byla terapie, hodně vlastní tvorbu mám jako průběh terapie, vypořádávání se a jakmile je to hotové jako by to zkrátka zmizelo, ten problém ty otázky, i to dílo je pro mě chvíli fascinující než to začne vyprchávat, jako rána co se zacelila a zahladila časem do jistého celku, který se stal součástí a již není hrbolatý ani ostrý a už vůbec ne přítomný.
V diplomce jsem se snažila najít jiný přístup, vyjít z komfortu čerpání ze sebe a udělat něco užitečného, didaktického, funkčního, ale je to pro mě těžké, celý život žiju intuicí a tenhle přístup ať jsem se snažila sebevíc mě vlastně akorát ruinoval od ždibíčku do další sféry, tvůrčí krize, ale hodně mi to dalo. Naučila jsem se rozebírat do detailu, hledat a zjišťovat v hodně širokém kontextu a přizpůsobovat se. Nakonec jsem vytvořila knihu pro děti, která mě ovládla a dopadla jak dopadla. Leží zaprášená pod postelí.
5. Na začátku jsem zmínila, že jste dělala obálky a ilustrace do knížek. Pracujete teď na něčem podobném? Je třeba nějaká kniha, ke které byste si přála dělat obálku nebo ji celou ilustrovat?
Moje mysl nemá konce, já pracuji na něčem pořád, ale aktivně teď na žádné knize ani ilustracích nepracuji. Mám rozdělané plastické objekty, obrazy, ale je při tom bordel a nemám působiště kde tvořit, takže když to jde a neusnu s dětmi při uspávání tak to vytáhnu a makám dokud se mi neklíží oči, ale je těžké se tomu věnovat pravidelně. Upřímně pokud čtu jsou to knihy pro děti, nebo naučné, poučné, technické či psychologické. A knihy které jsou profláklé nemá smysl ilustrovat, když už to má nějakou povedenou fasádu a pak tomu hodí v průběhu někdo další fasádu je těžké se s někým předhazovat a konkurovat, obzvlášť když bych se v osobních projektech ráda věnovala něčemu smysluplnému, co nemá jen pozlátkový efekt. Je mi vzorem Renáta Fučíková, zcela nekompromisně úžasná, silná ilustrátorka, chytrá, společenská a přátelská, ta ohromná paměť a zkušenosti, které dokáže sdílet. Rozhodně bych chtěla časem být tak precizní, svědomitá, pracovitá a úspěšná v oboru ilustrace, ale bohužel jsem založena úplně jinak a tak jen postrkuji vlastní hranice a hledám si cestu.
Komentáře
Okomentovat