V jednom z posledních článků týhle série o naší cestě k potomkovi jsem se zaměřila na proces stimulace, minimálně na jeho začátek a na nějaká přání, který v tomhle ohledu mám. Dneska bych se ráda zaměřila na nějaký moje stimulační pocity, proces odběru a hlavně transfer a dobu po něm, což je asi to nejdůležitější, na co bych dneska chtěla dát důraz. Víc se potom dozvíte ve videu, který pro vás mám nachystaný k vydání na čtvrtek, kde uvidíte i sálek, kde vše probíhá, aplikaci injekcí a další věci, který s celým tímhle procesem souvisí. Něco už vyšlo i na
instagramu, takže kdo mě na všech třech platformách sleduje nějak aktivnějc, dostane během týdne celkem ucelený obrázek toho, jak jsem celou tuhle etapu vnímala a jak se třeba i dotkla našeho vztahu s Martinem.
Tak...posledně jsem se primárně zaměřovala na přání, který jsem v rámci odběru vajíček a jakémusi nakládání s nimi před transferem měla, od čehož bych se dneska ráda odpíchla a nějak na to navázala. Primárně jsem psala, že bych se ráda vyhnula narkóze, která mi většinou nedělá dobře. To se nakonec ukázalo jako proces, kterýmu se nevyhnu, protože během stimulace, kdy jsem si denně aplikovala injekci do břicha v přesně naměřených dávkách - tohle byla pak celkem alchymie, kterou víc uvidíte právě ve videu - se mi jenom v levým vaječníku podařilo "vypěstovat" celkem osm krásných vajíček. Tady musím podotknout, že pravý vaječník jsme aktuálně moc nezkoumali a odběry z něj neřešili, protože ho mám otočený směrem nahoru a tím pádem i dost špatně přístupný, takže jsme se dohodli, že dokud nejsme vyloženě zoufalý a nejde o poslední možnost procesu IVF, tak ho necháme v klidu. Hrozilo totiž, že by mi během odběru mohli nechtíc ublížit právě v rámci té zhoršené přístupnosti, což rozhodně není žádoucí. Na narkózu nakonec došlo právě proto, že osm vajíček v jednom vaječníku je opravdu dost, což znamená delší proces odběru a s tím i zvýšený diskomfort, kde hrozilo, že bych i nechtíc cukla při vpichu a tím by se vše mohlo pokazit.
Tady je, myslím, hrozně důležitý plně důvěřovat lékařům a celému týmu, který se o vás na klinice stará a fakt si nechat poradit. Přeci jen oni jsou tu pro vás, oni nejlíp vědí, co je nejlepší a je jejich emeritní zájem aby vše dopadlo co nejlépe. Takže na důvěru tady sázím maximálně. Bez ní by to totiž fakt nešlo. A nakonec jsem fakt ráda, že to bylo takhle, protože jsem byla hrozně vyklepaná a nervózní, takže ta narkóza tuhle psychickou klepaturu dost vyeliminovala. :) Nehledě na to, že všechny ty hormony - celá stimulace trvá minimálně týden a ty hormonální dávky fakt nejsou malý - udělají z tělem a psychikou fakt divy. V jednu chvíli jsem fakt měla pocit, že se v mým těle nachází klasickej cirkus spolu s hororovým cirkusem, který držej jeden provaz o který se přetahujou a v jehož středu sedí hnusnej zelenej replikon, co se neustále ušklíbá a ksichtí, což fakt není ideální pocitová kombinace - a poklona všem partnerům, který tohle zvládnou a se svojí ženou se nehádají a tváří se chápavě.
No, po odběru, který jsem úspěšně prospala a zbytek dne strávila v posteli s pocitem "(ne)budu zvracet" a "boha jeho, dej to jídlo pryč" se nám během pěti dnů zrodilo z osmi odebraných a oplodněných vajíček zrodilo krásných pět embryí. Jedno mi bylo úspěšně vloženo zpátky do dělohy, kam patří - během těch pěti dní jsem denně brala několik utrogestanů v jehož aplikaci jsem pokračovala i po transferu - a zbytek byl hezky a něžně uvržen k ledu, kde tiše vyčkávají na případný transfer. No a pak nastalo hrozných čtrnáct dní, který byly klíčový pro uhnízdění a tím pádem i pro zdárný úspěch naší cesty. A kdo mě sleduje na instagramu, tak už ví, že k úspěchu, bohužel nedošlo. Po týdnu vytrvalého odpočinku, spánku a sledování seriálu, během něhož jsem začala mít krásný první příznaky pozitivního výsledku - náladovost, podivný chutě, dost silná bolest prsou - jsem začala špinit a i přes nasazenou léčbu, která měla tenhle proces zarazit, jsem za pár dní začala krvácet, což vedlo k propuknutí menstruace.
Veselý dny to nebyly, vedly k tomu, že sme se zmastila jak doga, brečela a trošku se psychicky sesypala, ale díky Martinovi a těm správným kamarádům a jejich zdravýmu a racionálnímu přístupu k věci, jsem to nějak rozchodila, yvvztekala se a duševně se připravila na další transfer. Ten proběhne v září, protože teď je důležitý aby si tělo odpočalo, srovnal se mi cyklu od kterého se bude vše odvíjet a nějak sem si fyzicky i psychycky oddechla. A to zkrátka není záležitost dnů nebo pár týdnů. Aspoň můžu trošku víc pracovat na svých snech, přáních a vizích, který v rámci těhotenství a případně i budoucího mateřství mám. O tom vám určitě něco sepíšu, ale dneska už končím. Bylo řečeno všechno, co řečeno být mělo. Jen malé poselství na závěr pro ty, co si tímhle prochází:
DRŽTE SE! VĚŘTE LÉKAŘŮM A DOUFEJTE V TEN NEJLEPŠÍ KONEC! a pro ty, kteří tvoří okolí budoucích maminek, pro které tahle cesta fakt není jednoduchá:
BUĎTE MILÝ, ZDRŽTE SE POZNÁMEK TYPU "POČÍTÁŠ S TÍM, ŽE TO NEMUSÍ VYJÍT" A PODOBNĚ A SNAŽTE SE BÝT CO MOŽNÁ NEJCHÁPAVĚJŠÍ. Tohle je totiž úplně jiná cesta, než když k dítěti přijdete tak nějak přirozenou a ne tolik psychicky náročnou cestou. Myslete na to a buďte tou nejlepší podporou jakou si jen vaše kámoška může přát. Nic lepšího pro ni totiž fakt udělat nemůžete. :)
Komentáře
Okomentovat