Datluji do klávesnice jako nadržený datel //5 otázek pro Madlu Pospíšilovou//

Madla Pospíšilová Karasová je tajemným alter egem ženy, jež se narodila ve městě proslulém soukenictvím a čarodějnickými procesy, v němž prožila celé své dětství a dospívání. Vystudovala bohemistiku a ačkoli byla její cesta na výsluní knižního trhu dlouhá, platí dneska za opravdu talentovanou autorku, která nejenže má v knihách a ke knihám co říct, ale taky to vždyky moc ráda řekne. Debutovala Kronikou rodu Příšeráků, humoristickým bonzáckým deníčkem o počátcích svého manželství a sžívání se s mateřskou rolí, aby pak čtenáři představila drsný realistický horo V pekle jsme všichni Hébert, v němž zpracvává autentické prožitky dětí, které si prošly kanadskými křesťanskými soritčinci. Je neskutečně činorodá a ukecaná, takže dnešní rozhovor je opravdovou chuťovkou. 

1. Když se člověk podívá na medailonky o tobě, zjistí, že jsi chtěla psát už od útlého dětství. Co tě zbrzdilo od psaní a vydávání, že tvůj první příběh spatřil světlo světa až za tak dlouho?

Jednoduše jsem si nevěřila. A nestíhala jsem. Od raného dětství jsem psala povídky do šuplíku (dokonce mám rozpracované dva romány), jenže po studiích přišly hned děti a abych nevypadla z oboru, pracovala jsem při obou mateřských externě jako redaktorka hned pro několik nakladatelství (mám i vtipnou historku o tom, že jsem při dvouminutových kontrakcích odesílala hotovou práci do jednoho křesťansky orientovaného nakladatelství). No a s prací a péčí o děti jsem po pravdě na vlastní psaní neměla ani chuť, ani čas. Byla jsem ráda, že zvládám dýchat a přijímat potravu. Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem byla s oběma (tehdy malými) dětmi v lázních. Když se mi je večer podařilo konečně uspat, nebylo co jiného dělat, takže jsem si otevřela notebook a lahev červeného a začala jsem psát svou prvotinu Kroniku rodu Příšeráků. Je to takový bonzácký deníček o počátku mého manželství a sžívání se s mateřskou rolí, plný humoru černého jako turek v bruntálské nádražce, se spoustou ironie. Po návratu z lázní jsem úryvky občas házela na FB a měly neskutečný úspěch. Najednou se mě všichni ptali, kdy to vydám a že by si to chtěli přečíst. A mě to začalo vrtat hlavou a nakonec jsem se rozhoupala a začala obesílat nakladatelství.

Z odmítavých e-mailů bych si mohla vytapetovat celou stěnu v obýváku, ale já se nevzdala. A po dalších dvou letech měli v nakladatelství Epocha koule dost velké na to, aby vydali přestárlou a úplně neznámou debutantku. A tak to vlastně všechno začalo. Už v procesu přípravy první knihy jsem se zkoušela účastnit literárních soutěží, protože mě vždycky lákalo psát fantastiku. A vyšlo to i tady. Rok po vydání Příšeráků jsem se umístila ve finále Daidala a o rok později ho vyhrála. Najednou to do sebe nějak zapadlo a já si začala plnit sny. To už jsem Martinu Štefkovi poslala svou povídkovou knihu, z níž si vypíchl příběh V pekle jsme všichni Hébert, z něhož se nakonec stala novela v edici Zrnka temnoty. A pak už se to nějak vezlo či co :-D 

Nakonec jsem ráda, že to trvalo tak dlouho a že jsem nezačala vydávat jako nevypsané jelito. Teď mám nadhled a životní zkušenosti, které můžu při psaní zúročit.

2. V literárním světě toho děláš hromadu. Píšeš, děláš redaktorku, literaturu i učíš, asi není literární akce, na které by ses neobjevila. Jak to stíháš?

Nespím. No fakt, kolikrát mě uprostřed noci vzbudí nápad a já pak datluji do klávesnice jako nadržený datel a ráno se motám při vypravování mladšího dítěte do školy tak, že to vypadá, jako bych pařila do rána. Čas je můj největší nepřítel a nechápu, kam se ztrácí. Když jsem nedávno koukala do svého černého deníčku, kam si píšu nápady, potřebovala bych žít tak tři životy, abych to všechno stihla zpracovat. Ale zároveň mi i ubíhající čas paradoxně pomáhá, protože tím, jak jsou děti starší a samostatnější, už mě tolik nepotřebují a já mám tak čas na to, co mě tak baví. Což jsou písmenka ve všech podobách. Redaktorku už dělám skoro dvacet let (ale až poslední dva roky mě ta práce neskutečně baví), prošla jsem si i profesním vyhořením a zjistila jsem, že musím občas mezi lidi. Takže jsem začala na pár hodin týdně učit češtinu a literaturu na střední škole. Přijdu mezi lidi, a i když je to někdy pekelně náročné, neskutečně mě to baví a nabíjí. V následujícím školním roce budu mít o dva předměty víc, tak jsem sama zvědavá, jak to půjde.

Ohledně literárních akcí je to jednoduché – setkání se čtenáři i prodávání na stánku je pro mě jako droga. Jakmile mám mluvit o knihách či o psaní, odhodím své introvertní já a je mě všude plno. Ale ve skutečnosti jsem nesmírně tichý a nudný samotář, který je nejraději po nos zabořený v písmenkách.

3. U Golden Dogu teď bude vycházet tvá další kniha Němý křik. Co nám o ní povíš?

Je to soubor povídek, který jsem Martinu Štefkovi posílala jako úplně první rukopis. Strašně se mu líbil Hébert, dokonce tak, že z něj měl prý týden depresi (dostat svého hororového nakladatele do deprese je vlhký sen každého autora temné fantastiky, překoná ho jen meta, při níž se chce nakladateli při četbě rukopisu blinkat), takže jsem ho jen lehce rozpracovala, aby z něj mohla být novela. No a pak přijal ty povídky jako celek. Udělala jsem nějaké změny, pár jich vyřadila, a nakonec je z toho soubor třinácti žánrově hodně různorodých povídek, které mají společnou jednu věc. Jejich hrdinové mají problém s komunikací. To je takovou spojnicí všech těch textů, které jsou však široce tematicky rozkročeny. Je tam horor, sci-fi, fantazy, psychologický thriller, válečná povídka... Vybere si každý. 

4. Kromě psaní příběhů a redigování i učíš. Čtou studenti tvoje příběhy?

Až do nedávné doby ani netušili, že píšu knihy. Propálila to až Kristýna Sněgoňová, kterou jsem si v květnu pozvala do jedné z posledních hodin literatury na on-line besedu s mými třeťáky. A pak jsme si psaly a já si díky ní uvědomila, že bych měla změnit přístup, a nejen si víc věřit, ale umět své autorské zkušenosti i prodat, protože studenti pak budou mé rady ohledně doporučení četby či psaní slohů brát vážněji, když budou vědět, že za těmi radami stojí příběhy, které se vydávají knižně a lidi je čtou. Ale mě teda studenti zatím nečtou. Naštěstí. Protože pak by se mě možná začali bát. A to bych nechtěla.

5. Vydání nový knížky jsme tu už zmínily. Zároveň ti vyšla povídka v antologii V Královských zahradách, kterou bych s tebou víc rozvinula v podcastu. Teď by mě ale zajímalo, co dalšího chystáš? Nechce se mi věřit, že bys teď tvůrčně zahálela a neměla nic rozepsanýho nebo aspoň naplánovanýho.

Určitě nezahálím a mám rozepsaných hned několik věcí. Do jedné chystané antologie byla přijata moje povídka, ve které jsem válečné téma uchopila dost po svém, tak jsem zvědavá, jak ji vezmou čtenáři. Dopisuju teď detektivní příběh pro malé děti, protože mi vždycky o prázdninách hrábne a mám nutkání napsat něco něžného, bez realistické hrůzy či děsuplných nadpřirozených monster. Ale zároveň píšu i horor pro starší děti a jsem zvědavá, jestli mi z toho vyleze text pro cílovku nebo jestli zase neudržím hranice a budu děsit zas a jen dospělé. Vrátila jsem se po letech i k psaní poezie a čas od času napíšu nějaké kratší, temné verše. A když není vůbec čas na tvorbu, zvládám aspoň drabble, což jsou takové pidimidi povídečky o sto slovech. Nutí mě být krutá a vystřihnout neočekávanou pointou na velice stísněném rozsahu a nesmírně mě to baví. 

No a protože jsem si u představení antologie Smečky na Světě knihy říkala, že až budu velká, chci být jako Jiří Sivok, hraju si teď na editorku a strašně mě to baví. I když jsem malá furt, i když si plivnu pod nohy. Vzniká mi pod rukama antologie věnovaná ženskému hororu, protože i nyní se najde dost čtenářů, kteří tvrdí, že autorky umí napsat tak akorát duchařinu nebo lehkým nadpřirozenem okořeněnou vztahovku. No a já chci tyhle číčoviny utnout v zárodku a ukázat, že tuzemské spisovatelky umí zatraceně skvěle psát. Zároveň to nebude klasická antologie, budou tam čtyři autorky, z nichž každá bude mít tři tematicky sevřené příběhy, bude tam poezie a velice netradiční medailonky. Ale zatím je to v procesu, takže bych nerada prozrazovala víc. Na to snad bude času dost později.

Komentáře