Ještě jednu skleničku //V kině No. 5//

V kině je teď pár skvělých filmů, které lidem nedají spát. A to jak nadšeným divákům, tak i filmovým kritikům, novinářům a opomenuty nejsou ani nejrůznější účty na sociálních sítích. No a ne že bychom se nechali strhnout davy, ale i v mainstreamu a obří sociální masírce se dá najít čas od času dobrý snímek, co zatoužím vidět. No a protože i Martin projevil přání jít tentokrát do kina se mnou, vyrazili sme si poprvý po skoro čtyřech letech vztahu a společnýho života do kina. Řekla bych, že asi není třeba upřesňovat na čem sme byli, protože název tohohle článku je, řekla bych, celkem všeříkající, ale...prostě sme šli na Zápisník alkoholičky. Tak. :) 

V plánu jsme to měli dlouho, protože v jistou chvíli běženy docela zajímavý ukázky i v televizi, já pak narazila na nějaký rozhovor s Terezou Ramba, která tady fakt exceluje a tak bylo už asi před čtvrt rokem rozhodnuto. Holt sme jen museli počkat až se tenhle film dostane i do táborskýho kina a uděláme si na něj čas. a já tak mezitím získala dost prostoru k tomu přečíst si knížku, abych z tohohle všeho měla tak nějak komplexnější prožitek a udělala si na autorku patřičný názor. Bez toho, bych vám totiž nemohla vyplodit tenhle článek a já bych vás o něj celkem nerada ochudila, takže se dneska podíváme tak trošku i na knížku, protože s tím souvisí ať se to někomu líbí nebo ne. 

Tak a vezmeme to popořadě ať v tom, co vám chci dneska říct, nemáme všichni bordel. Ta knížka je...já nechci říct, že špatná, ale ani ne dobrá ve smyslu "Wow! Tohle je pecka, která fakt stojí za to a musíte ji mít doma za každou cenu." Něco mi v ní chybělo. Prakticky je to celý o tom, že Michaela kalí jak dál od rána do večera, zběsile nakupuje jednu láhev za druhou a občas pokecá s psychiatričkou. Jasně v průběhu se to všechno vyvíjí od abstinování přes návraty až k léčebnám, ale přišlo mi to hrozně...plochý. Všechno jen klouzalo po povrchu a i když přijmu fakt, že člověk s trojkou v žíle asi nemá moc ponětí o svět, tak mi tma nějaká kloubka vlastně docela chyběla.

Těžko říct, jestli by si tyhle texty našly takovou oblíbenost a úspěch, pokud by se stejnojmennému blogu nedostalo ocenění v Magnesie Liteře a tím i právě knižního zpracování. Spíš asi ne, řekla bych. Michaela je prostě jen jedna z mnoha ženskejch, který měli pocit, že jejich život za moc nestojí, přijdou si nenaplněný, neoceněný ve své výjimečnosti a tak nějak životně odstavený na druhou kolej. Nikdo jim nerozumí, nikdo je neposlouchá...bla bla bla. A jedinýho parťáka, únik od toho všeho a vlastně i zábavu nachází na dně lahve vína nebo i něčeho tvrdšího, protože čekají, že nějaká změna přijde sama od sebe aniž by se o ní reálně sami snažily.

Teď sem byla asi hodně příkrá a drsná co? Ale fakt sem z tý četby měla takovej dojem a bohužel nikterak nevymizel. Navíc ve svém okolí nejsem jediná, kdo má z tohohle titulu stejnej dojem, takže na tom asi něco bude. Ale taky nepopírám, že k takovýmu chování a životnímu přístupu mám docela odpor, protože moje matka byla úplně přesně taková a kdo mě už nějakou dobu sleduje, tak ví, že k ní nechovám zrovna srdečný vztah. Spíš naopak. Každopádně se asi shodneme na tom, že fňukat nad svým životem, ale nijak se nesnažit o to v něm něco změnit, je poměrně slabožský. Člověka to stěžování si nikam neposune, nic se nezmění, nezačnete být šťastnější nebo spokojenější. A je jedno v čem ste nespokojený, jestli je to partnerství, mateřství, práce nebo cokoli jinýho. Nehledě na to, že je tu několikrát zmíněno, že i autorčin otec byl alkáč jak z učebnice, takže by měl působit spíš jako odstrašující případ, přeci jen si dítě alkoholika nese ve své DNA nějakou predispozici pro náchylnost k závislostem, takže dávat si na tyhle věci pozor, když v tomhle směru máte strach nebo obavu z vlastního rodiče je celkem na místě. No...nestalo se, jak víme.

Musím říct, že film jako takovej na mě zapůsobil mnohem víc. Bylo to jako koukat na svůj vlastní život. A vlastně to bylo dost nechutný musím říct. Jasně, pohled na totálně ožralýho chlapa je odpornost a v člověku to vyvolává i trochu strach, protože u někoho takovýho člověk nikdy neví, co očekávat a jestli náhodou odněkud nepřiletí rána nebo tak, ale totálně ožralá ženská je prostě nějak větší odpornost. Tím spíš, když má vedle sebe malý dítě, který, logicky, vyžaduje spoustu pozornosti, péče a především lásky. A tu u mámy, ze který táhne jak ze sudu a neudrží se na nohou těžko hledat. Nicméně je třeba dodat to, že Tereza Ramba to zahrála naprosto geniálně a věrohodně. Fakt to bylo jako koukat na vlastní matku, jak se parmanentně někde potácí, křičí, smrdí, nadává, brečí...a vlastně sama se sebou nic nedělá i přesto, že má děti, které ji potřebují, manžela, kterej má sice svoje mouchy, ale dohromady se snaží jak může a nedokáže pořádně uvařit ani polívku. Fakt, že spolu jako partneři nedokázali o věcech mluvit a vyjasnit si v klidu, co je špatně, co by to mohlo změnit a snažit se všechno zlepšit ke spokojenosti všech je lepší cesta, než na sebe ustavičně řvát, chlastat a ráno si kulový pamatovat.

Úplně nechci aby to dneska působilo tak, že Michaelinu situaci a stav nějak zlehčuju nebo se jí vysmívám, to prosim vás fakt ne, ale zároveň si myslím, že ať už má člověk dětství na hovno, aktuálně je v partnerství nespokojenej, vlastně se asi ani v roli rodiče necítí dobře a navíc je vlivem okolností tak trošku nucenej žít s tchýní a tchánem, což asi není vyloženě komfortní, ale taky to není tak hrozný jako žít pod mostem nebo ve squatu - teď to zlehčuju, ale je to záměr, protože vždycky se dá najít společná řeč a řešení, když si lidi umí o věcech promluvit a třeba se nad něco i povznést, nejsou to, alespoň pro mě, dostatečné důvodu k tomu začít chlastat. Vlastně nenacházím žádný pádný důvod k chlastání. A znovu opakuju, protože je to to nejpalčivější na tomhle příběhu, zvlášť, když ve vašem životě figurují děti - a je dohromady jedno, jak jsou velký.

Vlastně by mě na tomhle všem dost zajímal i pohled druhé strany. Michaelina manžela, kolegyň v práci, ostatně i jeho nebo jejích rodičů. Jestli jim ty důvody a okolnosti přišly zásadní. Jestli bylo něco, kdy se opravdu setkala s tak velkým nepochopením a ignorací ze strany svého okolí, že nic jiného, než uchýlit se k lahvi nezbylo. Jestli sami u sebe našli nějakou chybu, kdy věcem nepřikládali patřičnou váhu, jestli se chytli třeba za nos a řekli si "Jooo, tohle sem fakt podělal/a, kdybych reagoval/a jinak, nemuselo k něčemu takhle fatálnímu dojít... Otázek je v tomhle případě dost, odpovědí už méně. Musím říct, že jsem dost přemýšlela nad tím, jestli bych si chtěla Michaelu pozvat třeba do streamu, ale to jsem zavrhla, protože jak se znám, rozčílila bych se a dala bych jí za její život hroznou bídu, což by nebylo fajn ani pro jednu z nás. A tak to nechám spát, protože mě prostě alkoholičky nikdy nepřestanou štvát. Sorry no, ale je to tak.