To jsi měla, a já Ti za Tvou zpětnou vazbu moc děkuji. Co mohu prozradit. Novela Pověsti hrůzy – Nechoď do lesa, byla vlastně moje první rozsáhlejší povídka. Vznikla v roce 2012 a celkově se zaměřovala jen na gore horor. Dlouho jsem se k ní vracela a odmítala s ní cokoliv dělat. Nakonec jsem ji vytáhla a rozšířila do novely, která už není jen vyvražďovačka. Osobně jsem s ní spokojená, ale v novele je určitý příběhový twist, který tuším, že bude pro vydavatele asi trochu ožehavý. Dosavadní čtenáři si však nestěžovali. Takže jak jsem na tom s vydáním novely? Zatím obepisuji nakladatele, kdo se toho ujme. Tak uvidíme. Ráda bych Nechoď do lesa viděla na pultech. Je to horor někdy nechutný, krutý a používá všemi milované prvky fantasy.
2. Co jsem tak koukala, tak ti zatím vyšly dvě povídky. Jedna časopisecky v XB1, druhá pak v antologii Jihočeský horor. Momentálně máš hotovou právě zmíněnou novelku. Co se ti psalo líp?
Tady Tě asi vyvedu z omylu. Publikuji už od roku 2013, tehdy pod dívčím jménem Ivana Prajerová. Mám za sebou několik povídek v hororovém magazínu Howard, povídku v Pevnosti, antologii 66+6 hororů ve sto slovech a povídku v e-antologii Třináctá hodina. Pod Gašparíkovou jsem publikovala i povídku a drable v časopise Krátký řez (Golden Dog). A tady Ti asi lépe odpovím. Nejsložitější povídkou, kterou jsem psala, je text Sabina (Krátký řez). Příběh o duševní sebedestrukci člověka, co na první pohled měl relativně spokojený život. Sabina vznikala po odstavcích a často v ne zcela příjemném rozpoložení. Tady bych řekla, že jsem do klávesnice bušila negaci a frustraci a Sabina byla moje terapie. Protože Sabina taky lže!
3. Na jednom ze svých instagramových profilů zveřejňuješ i nejrůznější kostýmy a líčení. To je spolu s psaním dost tvůrčí a kreativní činnost. Jak tyhle masky vznikají?
Já jsem ve skutečnosti hodně tvůrčí člověk. Dělám toho opravdu mnoho, spoustu toho však nepublikuji. K maskování jako takovému jsem přišla v patnácti letech na první střední škole, kterou byla cukrařina. Protože jsem k hororům měla blízko už od mala, maskovala jsem otevřené rány na rukách a obličeji pomocí mléčné modelovací hmoty a potravinářských barviv. Vytvářela jsem velice (ne)chutné výjevy.
Pak jsem tenhle zájem opustila a zkoušela jiné kreativní činnosti. K vytváření masek a líčení jsem se vrátila před pár lety, kvůli recenzím knih. Přišlo mi super ukazovat čtenářům i to, co v knize mohou najít pomocí fotografií. Ale největší zápal přišel v tomto roce, kdy na spoustu líčení přichází poptávky od lidí, kteří mě sledují. Například výzva ztvárnit divoženky od Kristýny Waagnerové přišla skrz recenzní fotografii k její knize. Protože ona je impulzivní a já také, během jednoho večera jsme si řekly, kde, kdy a bylo. Teď pracuji i na neknižním líčení a vypadá to, že i dále budu.
4. Vlastně mě to přivádí i k myšlence, jestli si někdy nechtěla nějakou knížku ilustrovat?
Nikdy mě nenapadlo, že bych na to měla. Kreslím, to ano, ale nejsem v tom nikterak trpělivá. Takže pokud někdo přijde s nabídkou ilustrovat knihu, asi řeknu, že jo. Proč ne. Otázkou zůstává, zda to bude koukatelné.
5. Měla bys nějakou radu pro ty, kteří zatím píšou jen tak do šuplíku, ale rádi by svoje texty někde publikovali? Něco, co by jim pomohlo tenhle první krok usnadnit?
Nevím, jestli mám radu. Já všem říkám, prostě to publikuj. V dnešní době, je tolik možností, kam s tím. Chce to spíš tu touhu chtít a jít za tím. Já vlastně už pomohla udělat první krok jedné šuplíkářce. Donutila jsem jí jít ven. No a ona šla. Společně jsme sestavily sbírku hororových povídek a udaly nakladateli. Takže takhle jednoduché to je.
Komentáře
Okomentovat