O hlasech, jejich přijetí a smíření //5 otázek pro Nelu Beránkovou//

Nela Beránková vystudovala Gymnázium a Vyšší odbornou školu zdravotnickou. Školu ukončila jako diplomovaná farmaceutická asistentka, takže celý život pracovala jako lékárnice. Za celou svoji pracovní kariéru jich i několik vystřídala. Kromě práce ráda čte, hlavně historické romány a poezii, ale jak sama říká, tak kromě sci-fi románů přečte všechno. Mimo to podniká ráda různé výlety po hradech a zámcích, zabývá se homeopatií a bachovými esencemi, což je, myslím fascinující a určitě by si tohle téma zasloužilo samostatný rozhovor. Dneska se ale budeme bavit o Nelině prvotině, ve které se vypisuje ze svých pocitů z pobytu v psychiatrické léčebně poté, co jí byla diagnostikována paranoidní schizofrenie. 

1. Vaše knížka je v mnohém velmi otevřená, osobní a intimní. Muselo být náročné takto vše popsat, odhalit se čtenářům a tak nějak jít s kůží veřejně na trh.

Bylo to náročné, psala jsem to jako pocity a nálady, jako bych to psala pro kamarádku. Bylo to spíše terapeutické pro mě, napsat si, co kdy cítím, jaké mám “hlasy” apod.

2. Dá se s takovou diagnózou vůbec nějak vyrovnat? Najít smíření, naučit se pracovat s jejími projevy a nějak vše vybalancovat?

Dá se vyrovnat, chce to pomalu a postupně, opatrně. Hlavně se nelitovat a najít odpuštění zejména pro sebe. Naučila jsem se třeba, když přijdou “hlasy”nechat je plynout, oni postupem času odezní.

3. V Deníku paranoidní schizofreničky je mnoho emotivních pasáží, které popisují i ty nejhorší stavy, myšlenky a pocity, kterými jste si prošla. Jaké to bylo se k nim vracet?

Bylo to těžké se k nim vůbec přiblížit, ale chtěla jsem čtenáři co nejvíc zprostředkovat pocity a stavy (i beznaděje), které prožívám. Někdy mě to zabolelo u srdíčka. To je pravda.

4. Tohle mě vlastně přivádí i k jedné myšlence, která mi přijde velmi důležitá. Proč jste se vůbec rozhodla tuhle knížku sepsat? Je něco, co byste si přála aby si z ní čtenáři vzali?

Chtěla jsem upozornit, že s touto nebo podobnými diagnózami se mohou čtenáři setkat. Rozhodla jsem se si z psaní udělat terapii. Někdy je dobré se z toho vypsat. Z “hlasů”, pocitů, stavů atd. Přála bych si, aby si vzali to, že člověk s touto diagnózou může fungovat mezi “normálními” lidmi.

5. Asi si není třeba nalhávat, že tahle skutečnost musela být v mém náročná i pro vaše okolí, rodinu, přátele. Máte třeba nějakou radu jak takovou diagnózu sdělit nebo co nejvíc v tomhle případě takto nemocnému člověku pomůže?

Sdělit to prostě na přímo a rovnou. Nic nezatajovat. Já jsem měla na rodinu štěstí, hodně mě podpořili a podporují. Nemocnému pomůže, když ho ostatní nelituji a podají pomocnou ruku, když to chce. Moje rada asi je nelitovat se a brát to jako součást života.