Znovu na startu

Po čtvrtém neúspěšném transferu jsme se s vervou nám vlastní pustili do dalšího řešení a plánování. Věděli jsme a pořád víme, že dokud na to máme sílu, energii a samozřejmě možnosti, tak to budeme chtít zkoušet znovu. Nicméně i tohle rozhodnutí Martin nechává dost na mě, protože si je plně vědom toho, že se to mnohem víc týká mého těla a potažmo psychiky, než jeho, což je vlastně v pořádku. Takže jsem si v Pronatalu vyřídila nějaká vyšetření, trochu jsem si ujasnila nějaký věci, provedla pár změn a domluvila se na dalším postupu. O tomhle jsem vám v podstatě už psala v předchozím článku, takže koho minul, můžete se k němu vrátit.

Momentálně mám po čerstvém transferu s čímž souvisí samozřejmě i nová hormonální stimulace, kdy jsem měla trochu jiný léky a tím pádem i dávkování, než v prvním cyklu a musím říct, že mi tak nějak přišlo, že to celé snáším nějak hůř. Psychika mi docela lítala, nervy jak v centrifuze a musím říct, že i vaječníky mě docela bolely a tlačily, takže od jistý doby jsem kalhoty úplně odhodila a nosila jenom dlouhou sukni s gumou v pase. Tenhle discomfort se nevyhnul ani mýmu hrudníku, kdy teda jakýkoli dotek na prsou fakt nebyl příjemný, podprsenka se stala mým nepřítelem a ani to spaní na břiše, což je něco co mám fakt ráda, nebylo to, co dřív. Ale co by člověk pro splnění si svýho snu neudělal, že jo.

Upřímně, ani tu narkózu - odběr vajíček se dělá v narkóze to je třeba mínit - jsem nesnášela úplně nejlíp a fakt mi bylo hrozně zle. Strašně se mi motala hlava, dělalo mi problém jít, byla mi úděsná zima, dokonce jsem pak doma i zvracela, což se mi poprvé vůbec nestalo. Jako jo, hlava se mi motala, žaludek trochu na vodě, ale zvládla jsem se normálně najíst, což tentokrát vůbec nešlo. Celý to bylo takový horší no...a paradoxně ani ty finální výsledky nejsou takový, jaký bych si představovala. Takže pro porovnání...první stimulaci, odběr a všechno kolem, jsem snášela vlastně hrozně dobře a celkem jsme z nějakých 8 odebraných vajíček měla krásný 4 embrya. Tentokrát to bylo docela peklo a z odebraných 10 vajíček máme jenom dvě embrya, respektive aktuálně jedno zamrazený a jedno mi bylo včera vloženo. Takže nic moc a jsem z toho trochu rozhozená. Nicméně neklesám na mysli a tomu malýmu človíčkovi v mým břiše neskutečně fandim a doufám, že se mu tam bude líbit a dotáhnem to až do finále.

Takže nám teď nezbejvá nic jinýho, než čekat, odpočívat, číst si, relaxovat, brát léky a nezapomínat ani na zdravou stravu a doufat, že to bude stačit k tomu aby to mrně zůstalo kde je. Musím říct, že mi v tom si tyhle všechny věci nějak zreflektovat moc pomáhá i moje terapeutka, se kterou jsem měla shodou okolností sezení taky včera, takže jsem si to s ní mohla vlastně celkem za čerstva nasdílet. Potkáváme se takhle pravidelně jednou za 14 dní a musím říct, že se v celým tomhle procesu díky ní cejtím zas o něco líp, silnější, duševně nějak víc v klidu... Takže registrace na Hedepy byla rozhodně jedním z nejlepších kroků, jaký sem v letošním roce udělala, protože si vůbec nejsem jistá, jestli bych to bez téhle pomoci a podpory takhle zvládala. O tom jsem, mimochodem, víc mluvila na posledním youtubovým streamu, kde jsem otevřela svoje psychické trable obecně a zas se svěřila s další kapitolou svýho života.

Co je teď asi fakt nejhorší, tak je to uvědomění si veškerý tý nejistoty. Protože po tom roce transferu, potratů, neúspěchů a zklamání je jasný, že ani pozitivní těhotěnskej text nic nezaručuje, neslibuje zdárnej výsledek a může se kdykoli podělat naprosto cokoli. Takže je to samozřejmě lehce stresující, ale snažím se na to nemyslet a spíš tomu popcornu v mojí děloze posílat nějak pozitivní myšlenky, věřit mu a vkládat do něj všechny naděje. Protože není přeci možný abych měla v tomhle směru smůlu pořád. Nebo jo?