Hrdinové, kterým (ne)věříme

Hrozně často se v literatuře a především při jejím studiu setkáváme s pojmem "nedůvěryhodný vypravěč". A určitě i vám se někdy stalo, že jste pojali lehce podezření o tom, jestli vám náhodou v knížce hlavní hrdina v něčem nelže, začal vám lézt na nervy nebo ste si ho z nějakýho důvodu neoblíbili a mnohem víc, ste sympatizovali s postavami vedlejšími. To se tak prostě občas stane no. Otázka je, jestli je to třeba autorův záměr, vytvořit takovouhle postavu, protože to mít nějaký účel nebo si s hlavní postavou prostě jenom tak nějak lidsky nesedneme, protože máme třeba jiný názory, postoje, zastáváme jiný hodnoty. Obojí je asi v pořádku.

Jeeenže. Co když je hlavní hrdina/hrdinka v knížce cíleně záporák - je to sériovej vrah, násilník, gangster, dealer drog nebo kdokoli, kdo prostě velký sympatie vzbudit nemá - a vy s tím chtě nechtě začnete sympatizovat, protože je to prostě tak skvěle napsaná postava, že si nemůžete pomoct? Jooo třeba takovej Ted Bundy nebyl úplně vzor všech ctností, ale byl to tak hezkej a charismatickej chlap, že k němu jistý pozitivní postoje prostě zaujmete - pokud ste ženská, na kterou tyhle věci platí samozřejmě. No a tohle je úplně ten stejnej případ. Jak se pak má jako člověk cítit? Je to cajk mít rád záporáka? Je v pohodě mu fandit, přát mu šťastnej konec a tak nějak jí mít rád, když víte, že je to tak trochu sráč? Tomuhle já osobně říkám Syndrom Voldy a hned vám taky povím proč.

Sama trpím tímhle "syndromem" celoživotně, protože už jako dítě sem víc inklinovala k těm záporákům, který si prostě nebáli riskovat, čišela z nich taková ta přitažlivá temná energie, šli do všeho naplno a nějak obecně si nebrali moc servítky. Měli prostě svůj životní cíl a dejme tomu úděl, za kterým si šli hlava nehlava a neohlíželi se na tak úplně na ostatní. Ne, že bych v nich hledala svoje životní vzory, to zas úplně ne, ale...je to pro mě hodně přitažlivý, tak asi. Navíc na to mám trošku svojí teorii, kterou potvrzuje poměrně dost případů a osudů. Ono je to totiž tak, že když třeba pocházíte s ne úplně šťastný rodiny, která má svoje problémy, je chudá, žije tak nějak na hraně, máte třeba násilnickýho fotra, alkoholickou matku nebo vám kdokoli z vašeho okolí neustále předhazuje, že ste k ničemu, nic nedokážete a podobně, tak máte totiž dvě možnosti. Buď přistoupíte na pravidla hry a bude z vás uplakanej, ustrašenej pytlíček neštěstí nebo se zvednete a řeknete si, že když už ste pro všechny hajzl a nekalej živel, tak ať to teda stojí za to. Už vám došlo, proč ten Voldy? Ne? Tak hele.

Vemte si z jakýho prostředí přišel. Rodiče, i třeba milující, mrtví, vyrůstat v sirotčinci, kterej teda nebyl zrovna dvakrát přivětivou oázou pro dětskou duši, taky není žádná výhra, šikana od ostatních dětí, protože ste jiný a tím pádem "divný", zas průser. A do toho máte dost silný schopnosti, se kterejma vás včas neučil nikdo pracovat, nikdo vám neporadí, nepomůže, nenaučí, jak svojí sílu ovládat...s tím by si horko těžko poradil i dospělej, natož díte, který má dost starostí samo se sebou. Tak mi neříkejte, že by vám z toho nehráblo nebo byste nechtěli světu dokázat, že za něco stojíte, že ste lepší, než si kdokoli z nich kdy vůbec pomyslel a neměli byste chuť to všem natřít.

Tak proto Syndrom Voldy. A proč to všechno píšu? No protože mě na tyhle myšlenky zas přivedla knížka, která mi spoustu věcí připomněla. Jak teď totiž musím ležet a odpočívat - kdo nevím tak jsem dneska přesně devět dní po dalším transferu - a vlastně se ani na nic pořádnýho nevzmůžu, protože mi fakt není dobře, tak mám dost času přemýšlet a taky si číst. No a v rámci projektu, kdy celý měsíc čteme v jedný skupině na instagramu knížky z Golden dog - mimochodem z toho vás o všech mých přečtených knížkách čeká samostatný vlog na youtube - sem se konečně dostala ke knížce Martina Štefka "Nikdy se nepřestala usmívat", kde dostanete přesně ten typ hrdinky, o kterých vám dneska píšu. 

Je to brutální, na první pohled vyšinutá vražedkyně, která je dost možná extrémně inteligentní, bezcitná, emocionálně velice plochá...jo, člověk by jí měl odsoudit na první dobrou, vždyť zabila skoro 200 lidí, což o mnohém vypovídá. Ale...hééj já jí fakt měla od začátku ráda. Svým způsobem mi byla hrozně sympatická, soucítila sem s ní, dokonce sem jí v mnoha ohledech i chápala, možná ji i litovala. Je to hodně divný? Já i Voldymu vždycky hrozně fandím, i když vim, že umře. Taky divný? Jooo a taky...když čtu takovýhle psycho knížky, jak tomu říká Martin, tak mám mnohem lepší spaní, než kdybych četla nějaký pozitivní knížky s dobrým koncem, to se mi hned zdaj samý ptákoviny nebo po mě jdou a tak.

No, jak to mám já, už víte. A co vy? Dejte vědět, jestli ste fandové záporáků a jak se stavíte k Voldymu a tak. Sympatizujete s nima nebo je odsoudíte hnedka a pak už jim přejete jen elektrický křeslo nebo minimálně kriminál? Jooo a máte rádi Jokera? Já moc, ten první film je super a on je tááák parádní postava.