Nenechat se zlomit

Dneska se spolu opět podíváme do kinosálu a pokud budete chtít, můžete si počíst něco o mých dojmech z filmu Amerikánka, které jsem si sama v sobě musela utřídit a porovnat a upřímně, docela mi to trvalo. A to hned z několika důvodů, který bych tu dneska ráda nějak otevřela nebo minimálně aspoň naťukla. Bez toho byste totiž těžko měli v kupě nějaký souvislosti, který mě vedly k finálnímu závěru. Ono totiž ni není černé nebo bílé a je třeba dívat se na tyhle věci z obou dvou stran a nebrat to, co je nám předkládáno jako bernou minci. Ale to trošku předbíhám, takže hezky od začátku.

Na tenhle film sem se dost těšila, protože už ukázky z divadelního představení mi přišly strašně super a vlastně mě dost mrzí, že sem neměla možnost ho vidět a těsně před ním sem si přečetla i knížku, která ve mě zanechala dost hlubokej dojem, kterej nebyl ale nutně pozitivní. Vlastně mi celej ten příběh, ať už ho vnímáte v rámci jakéhokoli média, přijde hrozně tragickej a v mnohém sem si říkala, že "tohle přeci ani není možný". No, možný to je, ale jak sem psala, i vzpomínky malý holky je nutno brát s rezervou. A brzy vám taky povím proč. 

Dost ráda bych si přečetla aktuální článek v Heroinu s Viktorem Taušem a skutečnou Amerikánkou, protože si myslím, že může hodně objasnit a do ledasčeho vnese patřičné světlo, ale zatím se budu řídit tím, jaký mám z tohohle snímku dojem já sama a protože máme v rodině i člověka, který v téhle době v dětským domově pracoval a nedávno na tenhle film přišla mezi námi řeč, takže zkusím nějak přenést i to, protože, co si budem, tohle je ve finále docela cenná informace, řekla bych. A je tím pádem celkem škoda, že jí nemá každej a tak se stává, že děti v dětských domovech už sou tak nějak programově chápány jako chudáčci, které je třeba za každou cenu litovat. Prosím vás a neberte to teď tak, že si myslím, že s dětmi, co nevyrůstají v milující rodině nesoucítím, to vůbec. Zas na druhou stranu, kolikrát je lepší žít v děcáku, než v rodině, kde matka chlastá jak duha, nemáte pořádný jídlo, proud vám vypnuli už před měsícem a žijete jen od jedný hádky ke druhý nebo i v něčem horším. Na tom se asi shodneme, ne?

O čem Amerikánka je, asi netřeba připomínat, protože teď byl ten příběh vidět tolik, že nemohl minout nikoho. V porovnání s knížkou je to fakt hodně věrnej snímek, kterej je totálně podivnej. Myšleno tím ve způsobu jakým je natočen, jakým nám je celý příběh vyprávěn a jak na nás jednotlivé scény mají působit. V tomhle totiž tkví skutečná jedinečnost celého filmu, který je vlastně hrozně minimalistický - ať už v rámci dialogů nebo stavby scén, který sou vlastně dost bezkulisový a hodně divadelně umělecký, což asi neocení úplně každej, to si pojďme říct na rovinu. I obraz doby je tu podán hodně věrohodně a mladším generacím, který ji nezažily nebo o ní mají jen velmi kusé informace podá docela slušnou představu o tom, jak to tenkrát vypadalo. Nicméně...

Nicméně trošku jako chyba mi přijde, že to, co je

nám předkládáno právě ve scénách z dětského domova je bráno jako obecně daná věc, která platila v té době úplně ve všech těhle zařízeních a vlastně to tak i prezentuje anotace k filmu. Čímž samozřejmě nechci shodit, Amerikánčiny vlastní vzpomínky na tuhle dobu a nepopírám, že to takhle nemohlo být nebo skutečně nebylo, ale je třeba mít na paměti, že ne všude byly podmínky takovýhle, ne všude se k dětem chovali hnusně, ne ve všech dětských domovech to bylo jen špatné. Tak na to zkuste myslet, pokud se rozhodnete vyrazit do kina, jo? A nezapomeňte na to, z jakých děsných poměrů Amerikánka přišla - matka alkoholička s pravděpodobně silně rozvinutou úzkostnou poruchou, která na svoje děti z vysoka srala, jenom na ně řvala a donutila je k dost zoufalejm pokusům o přežití a zachování vlastní existence. Z ní by vám taky mělo bejt vysoce nablití.