1. Veru, když se člověk mrkne na tvoje medailonky, tak se dozví, že si svoje první práce publikovala už jako dítě, když to řeknu takhle. Co to bylo za texty a kde bysme je třeba mohli najít? Dají se vůbec najít, pokud by chtěl někdo prozkoumat tvoje začátky?
První publikované povídky, pokud nepočítám ty vyvěšené na webu Písmák, to bylo kolem osmnácti, takže jo, byla jsem ještě dítě, i když jsem psala déle, zhruba od třinácti. Povídkymi vyšly v tolkienovském fanzinu Imladris, v Pevnosti, která ve svých začátcích měla kategorii „čtenářská povídka“, nebo v soutěžním sešitku O Stříbřitě lesklý halmochron. A taky jsem jednu sci-fi měla v Ikárii, umístila se v Daidalovi, na což vzpomínám s nostalgií, protože jsem si zakládala svůj první bankovní účet, aby mi tam mohl přijít honorář. Jedna má povídka vyšla i ve sborníku Drakobijci.
Bavíme se tu o textech, které jsou více než dvacet let staré. Proto Fiedlerová tedy lze najít, ale bude to ztížené tím, že publikovala pod dívčím jménem.
2. Ty máš vystudovanou novinařinu a mediální studia a v tomhle oboru i pracuješ nebo si minimálně docela dlouho pracovala. Myslíš, že ti tohle oborový zaměření a škola vůbec nějak pomohli v tom se rozepsat, pracovat s textem a příběhem…?
Přímo v redakci jsem nepracovala, pokud nepočítám praxe při studiu v regionálních denících, univerzitní časopis nebo psaní článku pro jeden realitní web jako přivýdělek. Po dostudování magistra mediálních studií jsi vlastně mediální analytik, což má být inženýr, který radí, jak mají novináři kopat. Je to tedy aprobace pro lidi zaměřené na výzkum médií, třeba do mediálních agentur, výzkumy publika nebo obsahu mediálních sdělení. Praxe mě zavála na druhou stranu novinářské barikády, do PR. Pracovala jsem v reklamní agentuře a později pro firmu, která spravuje obchodní centra – tam šlo hlavně o administrativu a částečně marketing. Po rodičovské jsem zakotvila v administrativě, hlavně kvůli tomu, že jde o částečný úvazek. Řeším péči o klienty pro ředitele olomoucké pobočky finančně-poradenské kanceláře.
A k té otázce, zda mi studium pomohlo se rozepsat. Určitě mi přineslo celou řadu jazykovědných znalostí, probíraly se věci jako žánr, styl, cenné pro mě byly základy sociologie, psychologie, historie nebo ekonomie, teorie textu i obrazu, ale zaměření na literaturu je určitě silnější třeba v bohemistice, editorství a podobných oborech.
Paradoxně studium spíše utlumilo moje literární ambice. Psala jsem různé články, referáty, seminární a diplomové práce. Potkala jsem svého budoucího manžela, společně jsme se pustili do rekonstrukce staršího domu a na psaní vlastních příběhů nebyl prostor ani nálada.
3. Zmínily jsme, že si začala jako povídkářka, ale v současné době je nejvíc vidět tvoje románová série “Záhrobí”. Co se tobě osobně píše líp? Povídka jakožto kratší útvar nebo právě román, kde máš širší pole působnosti?
Poslední dobou mám zase mnohem méně času a energie na psaní, takže mi kratší rozsah vyhovuje. Na druhou stranu si říkám, že některé postavy z mých povídek by si zasloužily více prostoru a když píšu delší povídku, bojuju s tím, aby nepřerostla v novelu. Jenže na větší věci teď prostě není kdy. Potřebovala bych spisovatelské prázdniny. Neřešit nic jiného, jenom psát.
4. Spousta tvých čtenářů už má právě “Záhrobí” kompletně přečtené a řekla bych, že pomalu začíná bažit po nějaké tvojí další tvorbě. chystáš teď něco nebo si dáváš drobátko pauzu a věnuješ se v rámci psaní jenom novinářské práci?
Ta pauza přichází, i kdybych nechtěla. Mám dvě děti na prvním stupni základní školy, pracuju, starám se o dům a zahradu, vařím, uklízím. Pomáhám s redakcemi knih u nakladatelství Golden Dog, ráda jezdím na literární akce, kde máme stánek, a když to jde, prodávám knihy. Nestíhám sice přečíst vše, co Golden Dog vydal, ale snažím si udržet dobrou představu o jeho produkci, abych mohla čtenářům poradit. Občas něco dám na sociální sítě, abych byla trochu vidět a udržela se v povědomí.
Není to tedy o tom, že bych neměla co psát, ale někdy po celém dnu nemám sílu se na psaní soustředit. Loni jsem vyhořela a prožila psychicky opravdu náročné období. Letos se snažím zpomalit a víc odpočívat.
Příští rok budu publikovat tedy hlavně povídky, o které mě poprosili editoři různých antologií. Mám nápad asi na tři romány, teď jsem si řekla, že napíšu něco klidnějšího, řekněme romantasy. První mrtvý je už na straně dvanáct, tudíž si úplně nejsem jistá, jestli se zvládnu udržet v hranicích žánru. Pak bych ráda časem napsala psychologický román ze současnosti, ale jelikož by nesl autobiografické prvky, musím si to téma v sobě ještě zpracovat. A pak jednou, až budu velká, bych ráda napsala historický román o jedné konkrétní postavě z českých dějin, zatím podle mého názoru velmi opomíjené. To je můj sen od dětství, ale u psaní takové věci je nutná příprava, studium pramenů, osvěžení znalostí z dějin, a to poněkud naráží na můj problém s časem.
Rozhodně to však není žádný slib, že každý rok vyplivnu jeden román, na to narovinu nemám mentální ani fyzickou kapacitu.
5. Začínala si na povídkách v různých antologiích a soutěžích, což jsou věci, na kterých začíná spousta autorů. Člověk dostane spoustu zpětný vazby, dostává se pomalu do povědomí nakladatelství a vlastně i čtenářů. Máš třeba pro ty, kteří si píšou jenom do šuplíku a nenachází odvahu svoje texty takhle nějak poslat nějakou radu nebo povzbuzení?
Jaj, ty jo, nejsem zrovna ten typ, který by měl pocit, že může radit ostatním...
Ale samozřejmě první rada by byla nebát se.
Já jsem vždycky měla čtenáře, byť to byly třeba jen moje spolužačky ze třídy, a vždycky jsem po čtenářích toužila. Psaní je pro mě komunikace – je v ní odesílatel a příjemce. Je to přenášení emocí, a pokud nemáš nikoho, kdo tvůj text čte, tak tomu celému procesu něco základního chybí... Otázka je, proč se lidé, kteří píšou, vyhýbají publikaci? Čeho se bojí? Odsouzení? Kritiky? Ostudy, že text nebude dost dobrý? To je asi případ od případu. Odpověď musí najít každý v sobě, ve své povaze a nastavení. S některými obavami se dá bojovat. Žádná obecná rada ale nepomůže, pokud si ji nezvnitřníme.
V začátcích mi v tomhle pomohl literární server Písmák, kde jsem zveřejňovala svoje povídky a čtenáři mi už tehdy psali, že to je super a že chtějí pokračování, a to mě motivovalo. Vyloženě negativní kritiky jsem zažila opravdu málo.
Základ je se nepodceňovat, to je jedna strana mince. Zažila jsem autora, který napsal na prvotinu velmi kvalitní humoristický fantasy román s výbornými postavami a hláškami, který potřeboval jen trošku redakčně upravit, „do šuplíku“ a prohlásil: „Já bych si nikdy nedovolil to někde nabídnout, nemyslím si, že to je dost dobré.“ Jeho problém nebyl špatný text, ale že si málo věřil a bohužel ani zpětná vazba ho nepřesvědčila.
Druhá strana ovšem je, když si autor začne myslet, že tím, že napsal povídku a vydal ji vlastním nákladem, se stal romanopiscem, který by si mohl tykat s Hemingwayem. V naší zemi píšou ne desítky, ne stovky, ale možná tisíce lidí. Živí se tím opravdu jen zlomek těch nejšťastnějších. Někteří autoři čutají sotva okresní přebor, ego mají na úrovní ligových mistrů...Věřit si a propagovat své psaní je v pořádku, ale stejně dobrá a užitečná rada, jako nebát se jít s kůží na trh, je: Neberte se příliš vážně.
Což zase té první skupině nemá vzít naději na to, že by své čtenáře našli. Konkurence by člověka neměla odradit, ale motivovat. Každý čtenář má jiný vkus, jiné literární chutě. Je to jako s restauracemi, někdo raději hospodskou stravu, ostrý guláš se sedmi knedlíky, jiný je vegan. Najít své čtenáře se může podařit i velmi specifickému textu. A když budou vařit dobře, budou se k nim vracet.
Komentáře
Okomentovat