Dobrodružství v území bazalky

Já nikdy neměla velké ambice cestovat, alespoň pokud se budeme bavit o vycestování za hranice naší země. Jasně, jako malá jsem s rodiči absolvovala každý rok dovolenou v Itálii, kterou následně vystřídalo Maďarsko, který je mi, kulturou, kuchyní i mentalitou nějak blíž, to přiznávám, ale v dospělosti mě tenhle způsob trávení dovolené nijak zvlášť nelákal. A to hned z několika důvodů, mezi něž, samozřejmě, patří i finance. Navíc si tak trochu myslím, že by člověk měl nejdřív poznat vlastní zemi a až pak se věnovat ostatním zemím, kulturám a národům. Nicméně, pokud vás něco takového baví a užíváte si to, tak jen do toho samozřejmě, je na vás, jak se rozhodnete trávit zasloužené pracovní volno.

Osobně mám v tuhle dobu vždycky radši klid, pohodu, ideálně se snažím vyhýbat nějaké přímé interakci s lidmi, kterým se v práci věnuji až až. Chci si zkrátka odpočinout, číst si, pít kafe, zajít si na dobrý oběd a tak nějak volně dýchat. I když...možná to mohlo být jinak, kdybych se po matuře nevrhla prakticky hned do pracovního procesu, chvilkové bydlení s prarodiči a poměrně rychlé stěhování do vlastního bytu. Motivace k tomuhle rozhodnutí byla velká, okolnosti zásadní a tak sem začala řešit úplně jiné věci, než mnoho mích vrstevníků v té době. Někdo se vrhnul na vysokoškolské studium, někdo odcestoval na studia do zahraničí, které určitě nabízí spoustu skvělých možností no a někdo, možná, vyrazil za poznáním a vlastně i tak trochu studiem v rámci práce Au-pair. Přesně to je případ i Terezy Zemanové, která se po maturitě vydala do slunné Itálie právě jako au-pairka. A protože šlo jistě o velmi zásadní životní rozhodnutí, nezapomenutelné zkušenosti a určitě i zajímavou životní fázi, rozhodla se o svém pobytu napsat knížku.

Jak už název vypovídá, rozhodla se autorka vše pojmout formou deníku, což byla určitě šťastná volba. Vyhla se tak zbytečným popisům a rádoby poetičnosti, se kterou často začínající autoři ve svých textech přicházejí. Zároveň měla díky tomu možnost vše vylíčit tak nějak po svém, hovorověji a s aktuální myšlenkou. Přeci jen, deníkové zápisy umožňují v psaní jistou volnost a dá se jim ledacos odpustit, což by u běžného románového nebo i cestopisného vyprávění zkrátka a dobře nešlo. Takže za tohle uděluji zaslouženou pochvalu, protože se díky těmto jednotlivým zápiskům celá knížka skvěle četla, bylo snadné ji odložit, když to bylo potřeba a člověk nebyl časově svázaný nějakými dlouhými kapitolami nebo sáhodlouhého vyprávění, které by, třeba, ani nikam nevedlo.

Jak jsem psal na začátku, nikdy jsem takovéhle ambice, neměla, takže smekám před každým, kdo se takhle někam vydá, prakticky na vlastní pěst, zkusí zbořit jazykové bariéry a v cizí zemi pečovat o děti. Co si budem, dělat hlídačku může mít často dost náročné i domácí půdě, natožpak tam, kde jste v podstatě cizincem a je nám všem určitě jasné, že ani Terezu neminuli nějaké úskalí a počáteční nesnáze, kdy bylo třeba si zvyknout nejen na jinou zemi, ale právě i kulturu, domácí řád, už trošku zavedený způsob výchovy a především i rytmus dané rodiny, na který byli "její" svěřenci zvyklí. Prdel to úplně nebyla a v takových chvílích má člověk prakticky jen dvě možnosti. Sbalit si kufry a s nepořízenou se vrátit domů nebo zatnout zuby, postavit se daným výzvám čelem a dokázat sobě i ostatním, že není žádná bábovka. No, jak už určitě tušíte, Tereza si vybrala tu druhou možnost, o čem bychom v jejím knížce jinak četli, že jo? A já bych dneska dohromady neměla o čem psát. 

Možná i právě kvůli všem těm peripetiím, kterým při svém pobytu musela čelit se rozhodla vše zapisovat a nějak si tím, řekněme ulevit. Ostatně, takovéhle psaní člověku hodně pomůže si srovnat myšlenky, zamyslet se zpětně nad jednotlivými situacemi, zreflektovat den, něco se o sobě naučit a vlastně se i poučit pro příště. Deníkem, ať už jakýmkoli dáváte v podstatě možnost sami sobě nabídnout jistý způsob sebereflexe a hodně se tak naučit.

Díky téhle knížce se autorka naučila nejen mnoho o sobě, ale i o zemi v níž poměrně dlouho žila a jejích lidech a zároveň nabídla i mnoho užitečných rad, informací a poznatků těm, kteří si s prací au-pairky zatím jen pohrávají, hledají kuráž svůj sen realizovat a dost možná uklidní i rodiče, kteří mají, pochopitelně, strach a obavy o svoji ratolest, která touží takhle vyletět do světa. Deník Au-pairky se tak stává knihou prakticky pro každého a rozhodně má šanci oslovit i ty, které takováhle životní zkušenost vůbec neláká. Já jsem toho ostatně jasným důkazem. No a ti, co už měli možnost si něco takového vyzkoušet v jiné zemi, dostanou možnost nahlédnout pod pokličku italské výchovy, lidských hodnot, na kterých je v téhle zemi mnoho postaveno, zvyků a tradic, které sice s těmi našimi mají mnoho společného, ale zároveň se často v mnohém liší. A to je, myslím si, o něco lepší, než přečíst si obyčejný cestopis, který nutně nemusí jít takto pod povrch věcí.