Druhý transfer a jak to bylo dál //O jednoho víc part 10//

Kdo už četl moje shrnutí měsíce října ví, že ani druhý transfer se nám nevydařil. A musím se přiznat, že tentokrát to snáším mnohem hůř, než napoprvé. Z několika důvodů a řekla bych, že právě jejich sepsání a nějaká moje reflexe tohohle období je za prvé to, co sem opravdu patří a za druhé by mi nějak mohlo pomoct v tom si věci ujasnit a nějak je, alespoň částečně, zpracovat. No a pokud to bude číst někdo, kdo si tímhle prošel taky, případně se ho to nějak aktuálně týká, doufám, že následující řádky nějak pomůžou i jemu.

Osobně mám dojem, že pokud plánujete rodinu právě v rámci asistované reprodukce, prožíváte všechno úplně jinak, než když přijdete do jiného stavu sice jistým způsobem plánovaně, ale pořád přirozenou cenou, ve které jste zkrátka jistých věcí ušetřeni nebo si ten proces uvědomujete jinak. Těhotenství totiž často zjistíte až s nějakými prvními příznaky, s pozitivním těhotenským testem, u lékaře na běžné kontrole. Tohle se vám u té asistované reprodukce zkrátka a dobře nestane. Celý proces oplodnění prožíváte jinak, intenzivněji a skutečně ve všech jeho fázích od odběru a spojení buněk, přes první "kontakt" s embryem až po transfer a následných, nekonečných čtrnáct dní čekání, jestli se všechno povedlo jak mělo. Čtrnáct dní žijete v permanentním strachu, že se embryo nezahnízdilo, s každou návštěvou toalety nebo koupelny očekáváte první krvavé stopy, které všech ukončí, bojíte se více ohnout, zvednou cokoli těžšího než je lahev s vodou. Takových věcí jste zkrátka v "přirozeném" běhu věcí ušetřeni.

My jsme první transfer absolvovali v létě, kdy mi bylo do těla vložena úplně čerstvé pět dní staré embryo. To se bohužel ani nezahnízdilo a už nějaký pátý, šestý den jsem začala krvácet. I přes nasazení léků, které tenhle proces měly zastavit se, bohužel, nic nezměnilo a já jsem prakticky v mém běžném termínu odmenstruovala. Jooo obrečela sem to, do skoku mi nebylo, ale je pravda, že jsem s tím byla nějak smířená. To se ovšem rozhodně nedá říct o tom, co prožívám teď. Po prvním nezdaru mi byla doporučena menší pauza, což mi přišlo celkem přirozené. Přeci jen je třeba dát po všech těch hormonech tělu nějak šanci se zregenerovat, odpočinout si a nabrat sílu, protože tenhle proces je od začátku do konce strašnej rachot a nápor nejen na psychiku, ale i na fyzičnost jako takovou. Takže sem si v klidu užila léto, trošku flámovala, užila si pár velkých knižních akcí a čerpala sílu na podzim.

Druhý transfer, tentokrát už šlo o embryo, které na nás čekalo zmrazené v dusíku, jsem se rozhodla absolvovat v říjnu. Na celý proces IVF je totiž třeba podat žádost o podporu na pojišťovnu, která hradí celkem čtyři kompletní cykly od stimulace, přes odběry, veškeré léky až právě po transfer čerstvého embrya - o tomhle všem jsem víc mluvila na streamu, kde jsem IVF rozebrala tak nějak od začátku až právě po transfer a určitě bych něco podobného ráda do budoucna zopakovala, pokud budete chtít. Tahle žádost má ale vždycky jisté datum expirace a já věděla, že mi platí jen do listopadu a pak budu muset žádat znovu, takže jsem chtěla ještě jednu možnost využít a tím, že když to vyjde, budeme mít vlastně krásný dárek pro rodinu pod stromeček a i my si nadělíme to nejvíc nejlepší, případně budu moct být před svátky v práci, kdy je tam největší frmol a další žádost podáme až po novém roce.

Takový byl plán, takže jsem se ve správný termín - tohle vše se řídí menstruačním kalendářem a cyklem jako takovým - objednala na kontrolu do Pronatalu, probrali jsme další možnosti, dostala jsem nové a silnější léky, než jsem měla posledně a naplánoval se ideální den pro transfer. Musím říct, že ty léky byly fakt něco a očividně měly na moje tělo obrovskej dopad, protože takovýhle nálady a vlastně i chutě nemívám ani během menstruace. Naštěstí se tím všichni kolem mě docela slušně bavili a brali to jako danou věc, se kterou se dá těžko něco udělat, takže se tím ty situace celkem odlehčily. Jaký byl můj den transferu jste mohli sledovat v reels na instagramu - měla jsem už volno, takže proběhla snídaně v mém oblíbeném bistru, kafe a koláč ve Výběru, procházka, naložila jsem se do vany, která už se pak nedoporučuje, protože teplá a potažmo i horká voda nedělá embyům dobře a tak nějak jsem se snažila se pozitivně naladit k čemuž pomohl i můj doprovod - tentokrát jsem jela s rodinnými příbuznými a musím říct, že to bylo hrozně moc fajn.

No a pak už jsem jen ležela doma s knihama, seriálama, dobrotama a hromadou ovoce a čekala. A jak dny plynuly, tušila jsem, že se děje něco moc super. Fakt mi totiž nebylo dobře, hodně se mi motala hlava, i srdce pracovalo jinak, než běžně a tlouklo v jiném rytmu, byla jsem hodně unavená a v břiše přetrvával docela výrazný tlak a lehké píchání. Moje intuice mě nezklamala a po těch, vlastně docela příjemných, i když emočně náročných čtrnácti dnech, no necelých, protože to nešlo vydržet, takže jsem test zkusila už nějaký třináctý den, jsme se fakt dočkali těch báječných dvou čárek. Co vám budu, radost jsme měli oba, o to větší, když se první test další den potvrdil a i odběr krve, na kterém jsem pak byla u své gynekoložky byl pozitivní na hCG - hormonu, který začne vaše tělo, respektive ženský tělo pro upřesnění, kdyby tohle čet nějaký chlap, produkovat v okamžiku, kdy jste skutečně těhotní. Koho by to zajímalo, tak v tuhle chvíli jsem měla potvrzený téměř začátek šestého týdne těhotenství a výše hCG byla téměř 4000, což je opravdu hodně. 

V tuhle chvíli, pokud se opět budu bavit o otěhotnění "přirozenou" cestu už se tak nějak počítá s tím, že miminko je kde má být a že se všechno zkrátka dotáhne do zdárného konce. Ono ve finále i během IVF tyhle pocity člověka přepadnout, i když ke všemu přistupujete s mnohem větším strachem a pokorou, protože ste si vědomi toho, že se může kdykoli cokoli podělat. Tohle je totiž fakt nejistý proces. No a zklamání se nám nevyhlo. Po vší tý radosti jsem jedno ráno lehce zašpinila a pak už to šlo nějak ráz na ráz. Špiněný, který připomínalo škraloup z kakaa a vlastně mohlo být v rámci celého procesu naprosto přirozený, se změnilo v docela silný temný krvácení, který vyústilo ve večerní křeč ve sprše a následný odchod našeho budoucího embrya.

Tenhle "zážitek" bych si docela ráda odpustila, protože na vlastní oči vidět takhle vyvinuté embryo, které před chvílí opustilo vaše tělo není rozhodně nic příjemného a nepřála bych to zažít nikomu na světě. Takže teď si ještě pár dní poležím doma, abych se dala nějak dohromady - za jedno fakt hodně krvácím, což mělo za následek omdlívání a následné předepsání železa, abych nějak vykompenzovala jeho ztráty - a ani po psychické stránce mi není dobře. Pořád se mi chce hrozně brečet, nějaký kontakt s lidmi teď vůbec není něco po čem bych toužila, což je u někoho tak extrovertního jako já nevídanej jev - i když se s tím snažím pomalu něco dělat, protože takhle zahrabaný by mi nebylo dobře nikdy - a pohled na děti, pozor nejen na miminka, ale na děti obecně, mi nedělá vůbec dobře. Z jednoho prostého a jasného důvodu. Oni mají své rodiče, kteří měli to štěstí a mají dítě/děti, ale já o svoje miminko přišla.

O tom, jak tohle období snáším vám asi napíšu nějak něco víc příště, až to v sobě budu mít ještě víc zpracovaný, protože si myslím, že i o tomhle je třeba mluvit a nedělat z toho něco, co člověk jen tak přejde a vyspí se z toho, takhle to rozhodně nefunguje. Nicméně momentálně si dávám pauzu. Potřebuju si odpočinout - fyzicky i psychicky - zrelaxovat, nějak si tu bolest v sobě zpracovat...a tak nějak se dát zase do pohody, alespoň do té míry, do jaké to bude možné. Další pokus, naštěstí máme v mrazáku ještě dvě embrya, 

Momentálně je to pekelný, je mi smutno, bolí to, rozbrečím se poměrně nekontrolovatelně v různou denní i noční dobu, špatně spím... Neprožívám zkrátka úplně veselý období, ale věřím a doufám, že se to zlepší, budu se snažit zaměstnat, udělat si něčím radost a nedovolit tý bolesti aby se ve mě zakořenila. Naštěstí tu mám Martina, který je mi velkou oporou a vycítí, kdy potřebuju obejmout, kdy je lepší na mě nemluvit/neptat se a nic neříkat a kdy naopak potřebuju slyšet něco pěknýho - tohle je velkej dar, tak na to kluci myslete a zkuste být v takových chvílích shovívaví a trpěliví. Ve finále nic víc stejně udělat nemůžete, protože v tomhle je ženská fakt tak nějak sama. Ale o tom až příště...