Ztráta a oddechový čas //O jednoho víc part 11//

Upřímně? Poslední dny a teď už můžu říct, že i týdny, mi fakt není dobře. A musím říct, že víc po duši než po těle. I když je fakt, že to jde tak nějak ruku v ruce. Jak už jste určitě z názvu pochopili a taky z mého posledního článku, tak ani druhý transfer pro nás nebyl úspěšný a pro mě osobně byla tahle ztráta mnohem horší, než ta první. Snažím se s tím nějak vypořádat, ale nemůžu říct, že by mi to nějak šlo. No...a tak mi třeba trošku pomůže se z toho vypsat, protože, a to jsem si ověřila v podstatě i u mých předchozích článků téhle rubriky, tomu tak bylo. O prvním transferu a neúspěchu už jsem vám psala a v podstatě i náš druhý, neúspěšný pokus jsem popsala v předchozím článku téhle rubriky. Ale dneska bych to chtěla pojmout ještě trošku jinak.

Po druhým transferu jsem si začala všímat, za čas samozřejmě, ne hned, jistých změn, který se se mnou děly. Po ránu se mi hrozně točila hlava, bylo mi na omdlení, zvýšila se mi srdeční aktivita a docházelo i k lehkým arytmiím v okamžiku, kdy sem šla třeba i jen do krámu pro rohlíky k snídani - podotýkám, že máme malý, takový vesnický krámek zhruba dvě minuty od baráku, takže fakt nešlo o nic dramatickýho - cítila jsem hrozně zvláštní tlak v podbřišku, špatně se mi spalo, spousta věcí, který sem měla do tý doby ráda mi přišla vyloženě hnusná. Třeba takový mlíko sem nemohla ani cítit a to jsem jinak schopná vypít klidně litr za den. No...bylo to hodně zvláštní a já začala cosi tušit. A nemýlila jsem se. Po třinácti dnech se mi na těhotenským testu ukázaly dvě krásný čárky. A na dalším taky, a na následujícím zrovna tak...

Všechno tak vypadalo skvěle a já pomalu plánovala nějaký oznámení rodině, přeci jen se takováhle věc těžko kamufluje, zvlášť, když bylo jasný, že do práce se už vracet nebudu a i můj celkový stav si žádal zvýšenou péči, opatrnost a především pohodu a klid s co možná nejmenší fyzickou i psychikou zátěží. No a pak byl najednou konec. Ranní špinění, vystřídalo krvácení a ještě ten den silná křeč v podbřišku a... To, co jsem ten večer viděla ve sprše bych si velmi ráda odpustila. Naše miminko bylo pryč. Viděla jsem ho. Malou, bílou krevetku uprostřed kusu syrového masa, které ze mě ten večer s poslední křečí vyšlo ven.

Momentálně se tím snažím nějak vypořádat, odsunout tu vzpomínku někam, kde na ni neuvidím, zaměstnat se...ne, že by mi to nějak šlo, ale říkám si, že to chce jen čas. Jako každá bolest v lidském životě. Snažím se té bolesti nepodléhat, samozřejmě, ale pravdou je, že je důležitý dám jí průchod a nedržet ji v sobě. Takový chování nikdy nikomu neprospělo. Takže... Jo, ležím a brečím, když to na mě padne, špatně se mi spí a tak poslouchám audioknížky, vrátila jsem se do práce, snažím se vyplnit svůj volný čas akcema, focením, psaním... Naštěstí se toho kolem mě děje dost, ale i tak. Není to snadný.

Řekla bych, že tohle "dovolení si" i těch negativních pocitů je v tomhle případě strašně důležitý. Je to stejný, jako když ztratíte cokoli jinýho, na čem vám záleží. Jako když věci nedopadnou podle vašich představ a přání. Jako když máte pocit, že je všechno proti vám, že se vám nic nedaří, že jste zklamali nebo zklamáváte, že jakýkoli nezdar je primárně vaše vina. Oni se totiž tyhle pocity dost pravděpodobně dostaví. Minimálně u mě se dostavily a vzhledem k tomu, že mi bylo dost zle i po fyzický stránce, jsem jim nedokázala nijak čelit. Už mi na to nezbyla síla a vlastně ani chuť a musím říct, že jsem za tu dobu měla nejednou chuť udělat nějakou blbost a vyloženě jsem cítila, jak by mi, i třeba malý řez na zápěstí, kde už pár jizviček mám, udělal dobře. Jak bych díky němu mohla jednu bolest přehlušit bolestí jinou, jak bych mohla odplavit to podivný napětí plný vzteku.

Zatím to zvládám a nějak nepočítám s tím, že se něco změní. Přeci jen už je to zase nějaká doba, čas zas trochu tý bolesti, smutku a pocitu nespravedlnosti odplavil, zčeřený vody se zas o trochu víc uklidnily. I když...u mě asi těžko říct, protože moje hlava si v mnoha případech dělá hodně co chce a ponouká mě k věcem, který lidem můžou připadat, přinejmenším nezdravý. Nicméně sem se s tím za ty roky naučila nějak pracovat, takže věřím, že tyhle myšlenky a stavy zvládnu nějak zpracovat. Ostatně, co si budem, čeká nás v práci předvánoční chaos, takže nebude tolik prostoru se tímhle zabejvat a čím víc unavenější budu chodit domu, tím budu vlastně radši. Ale jak jsem psala, dovolit si brečet, mít zlost, vztek a podobně je v takovým případě v pořádku a je tím pádem úplně přirozený dát takovým pocitům volný průchod. Pak už to chce jen aspoň trochu tolerantní okolí, který se v tom nebude moc vrtat. Zvlášť, kdy ti lidé nemají třeba absolutní tušení, čím si právě procházíte.

A pro ty tu mám jednu radu. Nechte si jakýkoli utěšovací plkání, útrpný pohledy a takový ty úspěvy ve smyslu "vím, čím si procházíš". Pokud se vám bude chtít váš blízký svěřit, vyslechněte si ho, klidně se i zeptejte jak mu je, jak to zvládá, pokud na něm uvidíte, že o to stojí, obejměte, pokud dojde na slzy... Ale řeči typu "To bude dobrý.", "Však máš ještě čas." "Si ještě mladá, uvidíš, že se to povede příště." "Teď to asi nemělo být, jen si užívej, dokud můžeš." a podobně si asi radši nechte od cesty. IVF je riskantní podnik a my všichni, kdo to podstupujeme to moc dobře víme. Není to stejné jako otěhotnět přirozenou cestou a brát to jako samozřejmost. Tady se bojuje o každej den, každou hodinu, kdy v nás naše embryo roste. Je to neustálý stres, strach, obavy, kterých se dohromady nedá zbavit, nedá se na ně nemyslet - takže i tuhle radu si raději nechte pro sebe - a nejde si neuvědomovat tu křehkost. Je to jako ležet na hromadě vajíček a bát se jakkoli pohnout abyste je nerozmačkali.

Kdesi v dusíku na mě čekají ještě dvě moje děti. Naše děti. Dva zárodky, které vznikly sloužením našich buněk. Dvě naděje. Minimálně na jedno přijde čas. Teď si chci odpočinout. Srovnat se s tímhle stavem. Dopřát tělu čas aby zregenerovalo a duši aby si odpočala. Zaslouží si to, řekla bych. Znovu se do všeho pustíme, pustím, po novém roce. A budu doufat, že do třetice už se to povede. Dočkám se. Vím to... Doufám v to.