Do třetice, snad, všeho dobrého

Po téměř tří měsíční pauze opět sedám na vlak směr České Budějovice. Důvod je, myslím, zřejmý. Domluvit další stimulační protokol, zkontrolovat, jestli je moje tělo dostatečně odpočatý a připravený a vyladit spolu se skvělým týmem z Pronatalu další postup před vkladem našeho třetího embrya. V tuhle chvíli máme kdesi v mrazáku schovaná ještě dvě, takže šance tu v letošním roce jsou a já pevně věřím, že tuhle zimní konečně úspěšně proměníme a dočkáme se tak našeho malýho klonu. :)

Momentálně jsem už čtvrtý den na první sérii léků a musím říct, že ačkoli jsem čekala, že to budu tentokrát snášet dobře, - jak druh léků, tak i jejich dávkování mi zůstalo stejné, jako na podzim - tak to není úplně pravda. Dost intenzivně pociťuju to, jak mi neskutečně moc působí na psychiku a jak moc mě v tomhle směru ovlivňují. Tohle může být dáno asi i tím, že já jsem obecně dost emotivní člověk, který se i v běžným životě řídí spíš momentálním pocitem, než nějakou racionalitou. Takže se asi není co vidět, že to se mnou takhle lomcuje.

Ve finále je na tomhle všem asi nejhorší to čekání. Na to až dostanu menstruaci, abych mohla ty léky začít brát. Na to až mě přejde a dopracuju se k nějakýmu jedenáctýmu nebo dvanáctýmu dni cyklu, kdy mě čeká další kontrola v Pronatalu, kde si stanovíme i termín transferu. Pak čekání na transfer a následnejch čtrnáct dní až tři tejdny, než si bude člověk moct udělat těhotenskej test - a celou tu dobu navíc žijete v obavě, že se zas něco posere, děsíte se každé návštěvy toalety aby se náhodou na papíře neobjevila krev, děsí vás každý píchnutí v břiše a dáváte si pozor na každý pohyb, který provedete. No...je to psycho, co vám budu povídat a jestli si tu někdo z vás tímhle prochází, tak s vámi neskutečně soucítím a držím palce.

Co je asi dobrý, mít na dobu těhle čekání připravenej nějakej program. Což mě osobně aktuálně usnadňuje práce v knihkupectví, focení, zpracovávání fotek a chystání reportů i příspěvků na moje sociální sítě. Možná právě i proto sem pro vás na leden připravila šest streamů na instagramu, několik už jich proběhlo, ještě dva vás čekají a v únoru se potkáme na takovýmhle online povídání ještě aspoň dvakrát. Tohle všechno mi zabírá spoustu času a energie, kterou tím pádem posílám aspoň částečně jinam, než právě k myšlenkám na transfer. Ne že bych na to nemyslela vůbec, to samozřejmě nejde, ale mám hlavu do jisté míry zaměstnanou i jinýma věcma. Taky se snažím číst a pomalu si chystám si předběžný seznam knížek, který bych ráda četla právě po transferu. 

No...co vám budu, i tak mi tenhle proces, zvlášť po tom krutým a bolavým podzimním neúspěchu, dává zabrat, protože mám hroznej strach z toho, že se zas něco posere. I když moc doufám v to, že tentokrát to bude jinak a já i moje tělo víme, co nás čeká a pomalu se ladíme na pozitivní vlnu, která je v tomhle extrémně důležitá. Navíc...říká se, že do třetice všeho dobrého ne?