1. V Šílencích se hodně řeší jistá morální stránka toho, zda člověk může vzít spravedlnost do svých rukou. Do jaké míry je tohle chování v pořádku a obhajitelné a co už je za hranou. Jaký postoj k takovému chování zaujímáte vy?
No právě... Dokud se člověk do zmíněné situace nedostane, těžko říci, jak se zachová. Vlastně to o sobě stoprocentně neví, dokud se to nestane, ať si říká, co chce...
Ale vy se ptáte, jak se zachovám já. Tedy ani já se do podobné situace dosud nedostal, takže nevím. Já o sobě jen vím, že patřím mezi ty „šílence“, které popudí i násilí páchané na zvířatech. Ale nebojte, ještě jsem nikoho nezabil (ale chuť jsem už párkrát měl).
Ovšem na druhou stranu si dovolím upozornit, že některé, abych tak řekl „zločinné“ situace v knize popsané, vycházejí z reality, která se v mé nedaleké blízkosti děla. Jenže se netýkala osobně mne, a tak jsem spravedlnost do svých rukou brát nemusel. Jedna věc byla kriminalisticky nepostižitelná a tu druhou řešila kriminálka (úspěšně).
2. Kromě tohohle motivu se tu hodně řeší i mezilidské vztahy a takové to policejní i novinářské zákulisí. To je věc, která se asi nedá vyloženě vyfabulovat. Řešil jste právě třeba nejrůznější policejní vyšetřovací metody a právě to vnitřní fungování třeba s někým z oboru? Všechno v knížce na mě totiž působí hodně důvěryhodně a realisticky.
Pokud na vás čtenáře příběh „Šílenců“, takto působí, tak jsem nadšen. Tohle já přesně chtěl! Ale k otázkám:
Co se týče práce vyloženě kriminalistické, tam mi doslova náhoda přihrála člověka nejen z oboru, ale přímo někoho, kdo má nad tímto oborem tak trochu dozor a přehled. Ovšem slíbil jsem mu, že nebude jmenován. Přesto mu v knize samotné chci osobně (byť anonymně) poděkovat, že na mne dohlížel.
A vztahy policistů s novináři? Řeknu to trochu zeširoka: Já až někdy žasnu, kolik mám přátel a z jakých různých odvětví jsou. Prostě i tady se našel někdo (od koho jsem to naprosto nečekal), kdo mi tuhle problematiku srozumitelně a dost podrobně popsal. Jen jsem dosud nezjistil, odkud to ví on.
3. Jak tenhle román vlastně vznikl? Co bylo takovým tím prvním impulzem?
Jo tak na tuhle otázku jsem se vyloženě těšil.
Kdysi dávno jsem náhodou (aniž bych tušil, že budu někdy psát knihy) položil bývalému kriminalistovi otázku: Proč už to nedělá? Pravil, že v tomto oboru člověk musí buď spadnout do korupce, nebo ujet k chlastu, nebo toho nechat... A já z toho vyvodil, že takovou práci (a já před ní smekám) může dělat jen šílenec. Druhý šílenec o ní píše články pro senzacechtivé čtenáře (to je taky pošuk)... A třetí ty zločiny páchá, přesvědčen, že nebude dopaden (jenže pokud vím, tak právě čeští kriminalisté mají dost velké procento vyřešených případů). A pak se najde čtvrtý šílenec, který o tom napíše knihu. Snad mu to ti tři předešlí šílenci odpustí.
4. Když se ještě na chvíli zastavím u toho názvu…i ten je vlastně docela dvousečný, mnohoznačný. Kdo jsou pro vás ti pomyslní šílenci, o kterých píšete?
Aha... Takto jsem zvoral, že ano? Já už vám na ni odpověděl... Prominete mi to? Dodává se smíchem
5. Máte nějaké přání nebo, řekněme, vizi, kterou byste chtěl aby knížka splnila? Co byste rád aby v lidech probudila?
Ale určitě ano! Aby běžní občané měli k práci kriminalistů větší respekt. Přesto, že do knihy prosakuje i trocha mého osobního (i osobitého) humoru, tahle práce není zrovna legrace.
Aby minulí, současní i budoucí pachatelé pochopili, že násilím se nic nevyřeší (a pokud ano, je to vyřešeno špatně). A aby novináři s kriminalisty spolupracovali citlivěji. Vždyť i oni mohou svou prací částečně pomoci honit hříšníky a ne jen sólokapry.
A... pardon... mám ještě jedno přání: Aby ti, co si „Šílence“ přečtou, měli chuť číst i další mé knihy (mám v šuplíku hotové další tři – jen to nejsou detektivky. I ty bych rád vydal... Nevadí?).
Komentáře
Okomentovat