1. Vaše nová knížka, Křehká příměří, se tento měsíc začíná objevovat na pultech knihkupectví. O čem je?
Křehká příměří se dotýkají několika témat, s nimiž se potýkají ženy v reprodukčním věku: touha po mateřství, úmorná snaha o početí, těžká těhotenství, potraty, porod... Hlavní hrdinka si prochází hyperemesis gravidarum (tzn. stavem, kdy pod vlivem těhotenských hormonů zvracíte i vzduch, který dýcháte) a vy při četbě sledujete, jak se ta diagnóza promítá do jejích životních rozhodnutí a prožívání všech tří trimestrů.
2. Celé to téma mi zní hrozně zajímavě, intimně, emocionálně…asi nebylo úplně snadné o tomhle všem psát. Proč jste si vybrala zrovna takovéhle téma?
Naopak – bylo úžasně osvobozující o tom všem psát. Je mi jasné, že se tu zase pouštím na tenký led, takže jako vždy opakuju: Hlavní hrdinka Ema nejsem já a spousta dalších postav a dějových kliček v knize jsou smyšlené. Nicméně těhotenství s hyperemesis gravidarum mám skutečně za sebou a práce na tomhle románu mi hodně pomohla zpracovat vzniklé trauma. Chtěla jsem vytvořit hrdinku, která se nebude ohlížet na společenská očekávání a své těhotenské prožitky vylíčí naprosto syrově a bez zábran. Její zpověď nás tak může dovést k úvaze třeba nad tím, jakým způsobem přemýšlíme o dobrovolných potratech či v jakém stavu se nachází současná zdravotnická péče o těhotné ženy. Osobně se domnívám, že v tomhle světě, ve kterém se neustále dohadujeme, co ženy smí či nesmí dělat se svou vlastní dělohou, jsou podobné příběhy bytostně třeba. Ve veřejném prostoru prostě potřebujeme konkrétní a zcela otevřené ženské perspektivy, které doplní ty naše přežité mýty o „správných matkách“ a neposkvrněných rodičkách.
3. Vlastně jste si od vydání poslední knížky dala docela dlouhou pauzu. Pokud se nepletu, tak román Růže z Jerycha vyšel před nějakými pěti lety. Nač ta dlouhá pauza?
Nejsem ten typ, co píše za každou cenu, hlavně aby psal. Když zrovna nemám téma, tak ho prostě nemám. Taky se často stává, že se pustím do příběhu, ale v průběhu psaní mi dojde, že se vyvíjí hrozně těžkopádně a já od stolu vstávám s horší náladou, než jsem k němu usedala... Když ten text ani mně samotné v rámci tvorby nic nedává, proč s ním mařit čas někoho dalšího? V uplynulých letech jsem navíc pracovala na plný úvazek a o víkendy ještě chodila učit do české školy ve Stuttgartu, pak jsem se stala matkou... Ve zkratce: Každou větu, kterou napíšu, jsem ukradla z času, který by jinak patřil někomu z mých blízkých. To si pak člověk třikrát rozmyslí, co – a zda vůbec – bude psát.
4. Na kontě máte v tuhle chvíli tři knížky, přičemž každá vyšla u jiného nakladatele. Čím to? Nebylo by snazší zůstat jen u jednoho, se kterým by si vás pak čtenáři neodmyslitelně spojovali?
Ne každá redakce souzní s každým rukopisem. Nicméně není pravda, že by každá má kniha vycházela u jiného nakladatele. Moji prvotinu vydávala Euromedia – stejně jako teď i Křehká příměří. Rozdíl je jen v tom, že ta první knížka vyšla pod značnou Ikar, zatímco ta nová pod značnou Listen. To ovšem patří mezi interní nakladatelská rozhodnutí, do kterých já vlastně nevidím.
5. Knížka vyšla relativně nedávno a tak se nabízí otázka, jestli s ní, abych tak řekla, vyjedete někam do světa? Chystají se nějaké akce, kde by vás vaši čtenáři mohli potkat?
Žiju dlouhodobě v Německu a jsem zrovna v trochu svízelné situaci (zkušební doba po rodičovské dovolené, během které si nemohu vzít volno, k tomu řeším ještě nějaké zdravotní záležitosti...), takže v dohledné době pro čtenáře pravděpodobně zůstanu takovým menším internetovým fantomem. Kdyby se to ale mělo změnit, určitě to hlasitě vykřičím do světa!
Komentáře
Okomentovat