Když mám napnuté plátno začíná můj vnitřní rozhovor

Miloš J. Kohout je malíř a sochař, který si občas ze svého půdního ateliéru odskočí do filmového i v různých oblastech, ať už to je scénograf, scénárista, fotograf, kameraman, režisér, střihač a tvůrce filmové magie v postprodukci a pod. Malovat začal poměrně brzy  a již v roce 1978 měl v Praze první velkou samostatnou výstavu v galerii Michalská a od tohoto roku následovala dlouhá řada samostatných i společných výstav a to nejen na domácí půdě, ale i v zahraničí. Získal řadu domácích ocenění i mezinárodních úspěchů. Jeho obrazy jsou zastoupeny v soukromých sbírkách našich i zahraničních sběratelů, daleko za oceánem. Několik jeho děl vlastní přední zahraniční galerie.

1. Přiznám se, že ačkoli jsem poměrně kulturní člověk, narazila jsem na vás a vaši tvorbu až v rámci spolupráce s Monikou Čapkovou, které jste dělal ambasadora a podporovatele její knížky Neklidná růže. Jak jste se od výtvarného umění dostal k něčemu takovému?

Již na základní škole na otázku, co bych chtěl v životě dělat, jsem odpověděl: Já si chci hrát. No, a tak si celý život hraji – s barvami, štětci, hlínou či jiným materiálem, počítači, kamerou i ťukáním do písmenek na klávesnici, která ve finále vytváří slova, věty a příběhy. Ty mne provází celým životem a snažím se je v jakékoliv podobě zachytit na plátno. Jednoho dne jsem na internetu četl povídky od Moniky Čapkové a napadlo mne, že by z nich šel udělat scénář na seriál. Oslovil jsem jí, a tak vznikla její první kniha Neklidná růže.

2. Angažujete se v tomhle směru nějak dál? Třeba i v rámci nakladatelství Neklidná růže?

Ano pracuji výtvarně na další knize, a to na úžasné básnické sbírce od Kateřiny Cajthamlové s pracovním názvem Padesát let básnění. Připravujeme též druhou knihu, román Moniky Čapkové s názvem Tajemný soused. Sám mám rozepsaný psychothriller Tigtol.

3. Já bych se v každém případě dneska chtěla věnovat hlavně vaší roli malíře. Asi hodně čtenářů bude zajímat, zda se dá právě malováním a vystavováním uživit? Obecně mám dojem, že i třeba u spisovatelů si spousta lidí myslí, že nedělají nic jiného, ale realita je někde úplně jinde samozřejmě. Předpokládám, že stejně to bude i vás. Co tedy dělá malíř, když zrovna nemaluje?

To je dobrá otázka, co dělá, jejda toho je. Vlastně na to je skrytá odpověď již u té první otázky. Baví mě změna, nevydržím dlouho u jedné činnosti. Samozřejmě, že malovaní je číslo jedna. Provází mě již od mládí, kdy jsem si poprvé přičichl k vůni olejových barev a pochopil jsem, že už není úniku. Dostal jsem takovou zimnici, že ještě ten den vznikl obraz Konec světa, abych se jí zbavil. Ten další byl již plný barev. Do tohoto světa fantazijních snů a klaunů mě vstoupil pan profesor František Dvořák a otevřel mi dveře do zahraničních galerií i k jejich sběratelům umění. V báječných devadesátkách jsem si odskočil k filmu a spolupráci s Honzou Svěrákem, Filipem Renčem a Petrem Hojdou, se kterým jsem začal natáčet i sám režírovat – od reklam, videoklipů pro MTV i naši rockovou scénu a ke krátkému filmu Sen s Karlem Rodenem.

4. No a kde pak čerpáte inspiraci? Využíváte třeba v rámci kresby a malby nějaké speciální nebo málo používané techniky?

Pro mne jsou vedle příběhů důležité i emoce, zachytit je a sdělit divákovi ve výsledném obraze. Nedělám si studie, obraz nosím v hlavě a přemýšlím o tvaru plátna pro jeho větší svobodu i účinnost. Když mám napnuté plátno začíná můj vnitřní rozhovor s bílou plochou a barvami. Maluji převážně odstíny žluté, modré a červené. Jsou to čisté barvy a jestliže na plátně uvidíte i jiné, tak ty vznikají až při malbě samotné, při smíchání těchto základních barev. Hodně mě v mládí ovlivnil svými poznámkami Leonardo da Vinci, například právě poznámkami o čistotě barev. Velmi důležitá byla pro mne i ta o míči zavěšeném v prostoru, jevícím se jako šišoid. To už byl první krůček k nepravidelným rámům mých obrazů.

5. Chystáte teď aktuálně nějakou další výstavu? Nebo probíhá teď nějaká, na kterou byste rád naše čtenáře pozval?

V srpnu loňského roku jsem vystavoval v Galerii 3Kino Art pasáži ve Vodičkové ulici. Výstavu mě zahajovala Tereza Herz Pokorná. Vzpomínala, jak jsme se poznali i o mojí první velké samostatné výstavě ve třiadvaceti letech v galerii Michalské. A tím se odstartovala jedna dlouhá výstava i s návratem do Michalské. Po ukončení v galerii 3K plynule navázala druhá v Pop Art Studiu Prague v Michalské ulici jako host v prvním patře této prostorově nádherné galérie. Tato výstava nyní končí 14.3. a 3.4. bude zahájena nová v Kulturním centru Klášterce nad Ohří. Jste srdečně zváni. Zahájení se ujmou čtyři sudičky Kateřina Cajthamlová, Tereza Herz Pokorná, Kateřina Kaira Hrachovcová a Monika Čapková. O hudební zážitek se postará Josef Czenda Urbánek, který napsal po shlédnutí mé výstavy text písně Monet pro Support Lesbiens. V příštím roce mne můžete vidět v Galerii Josefa Lieslera v Kadani, a ještě možná i dál. :)